ukázka z knihy

...Bylo vidět, že se příhoda Allertonovi líbila, při vyprávění se pořád smál. Na Leea zapůsobilo spojení inteligence a dětského kouzla. Allerton se nyní choval přátelsky a nebyla z něj cítit ani obrana nebo odstup. Vykládal další historku.
Lee pozoroval chlapcovy štíhlé ruce, krásné nafialovělé oči, ruměnec vzrušení na tváři. Natáhl imaginární paži s takovou silou, až se zdálo, že Allerton prostě musí cítit dotek ektoplazmických prstů, mazlících se s jeho uchem, fantómí palce, hladící ho po obočí, odhrnující mu vlasy z obličeje. Leeovy paže mu nyní sjížděly po žebrech dolů až k pupku. Lee cítil v plicích hlodavou bolest touhy. Měl trochu pootevřená ústa a cenil zuby, jako zpola vrčící zvíře zahnané do kouta. Olízl si rty.
Lee frustraci nevyhledával, ani si v ní zvlášť neliboval. Omezení jeho tužeb bylo jako mříže v kleci, jako řetěz a chomout, které si dávno uvědomoval, stajně jako si je uvědomí zvíře, během dnů a roků, kdy zakouší napínání řetězu a nepodajnost mříží. Nikdy se však nevzdal, a jeho oči vyhlížely neviditelnými mřížemi, ve střehu, ostražité a živé, čekající, až hlídač zapomene zavřít dveře, až se předře chomout, uvolní mříž... trápení beze stop zoufalství a souhlasu...

...Lee byl sklíčen a otřesen. Teplo a smích sobotní noci byly ty tam a on vůbec nevěděl proč. V každém milostném nebo přátelském vztahu se Lee snažil vytvořit kontakt na nonverbální intuitivní rovině, mlčenlivou výměnu myšlenek a pocitů. Allerton nyní spojení neočekávaně přerušil a Lee pociťoval fyzickou bolest, jako by byla poraněná nějaká část jeho samého, která se nejistě k někomu natáhla, a on nechápavě a v šoku hleděl na krvácející pahýl...

...Vyšli z kavárny a stoupali ulicí k parku. Vítr a zima bránily stromům v normálním růstu. Na malém rybníčku neustále veslovalo kolem dokola několik chlapců. Lee na ně hleděl, rozerván neovladatelnou zvědavostí a touhou. Viděl se, jak se zoufale prohrabuje těly, skříněmi a místnostmi v šíleném a horečnatém hledání, jako v nějaké hrůzné noční můře, která se znovu a znovu vynořuje. Na konci hledání byla prázdná místnost. Otřásl se v chladném větru...

... Leea bolely svaly od dlouhé chůze. Byl strašně unavený. Natáhl jednu ruku přes Allertonovu hruď a přitulil se těsně k jeho tělu. Teplý dotek v něm vyvolal pocit hluboké něhy. Přitulil se ještě blíž a něžně hnětl Allertonovo rameno. Allerton se podrážděně odtáhl a odhodil Leeovu ruku stranou.
"Přestaň, jo? A spi už," ohradil se. Obrátil se na bok, zády k Leeovi. Lee stáhl ruku zpátky. Celé tělo se mu v šoku stáhlo. Dal si pomalu ruku pod tvář. Cítil se hluboce raněn, jako by uvnitř krvácel. Po tváři se mu řinuly slzy.

... Stál před Shop Ahoy. Celé místo vypadalo nějak opuštěně. Slyšel někoho plakat. Viděl svého synka, poklekl a vzal děcko do náručí. Zvuk pláče se přiblížil, jako vlna smutku, a nyní to byl on, kdo plakal a tělo se mu otřásalo vzlyky.
Tiskl si malého Willyho pevně na prsa. Viděl skupinu lidí v trestaneckých šatech. Divil se, co tam dělají a proč pláče.
Když se probudil, stále cítil hluboký smutek svého snu. Natáhl k Allertonovi ruku, ale pak ji stáhl zpět. Obrátil se tváří ke zdi...

překlad: Josef Rauvolf

Zpět