ukázka z knihy

Dopisy pro Jacka:
…Je ve mně něco, co se chce dostat ven; něco jen mého, co musí být řečeno. Ale slova možná nejsou pro mě to pravé…. Zjistil jsem, že pro odpověď na otázky své duše vzhlížím k ostatním, a přitom vím, že se získávají jen pomalu (pokud vůbec) a jedině tím, že se člověk ponoří do svého já. Nejsem si moc jistý, jestli kořeny mého impulzu psát jdou dostatečně hluboko, zda jsou dostatečně nezbytné, abych na papíře tvořit musel. Jestli však zjistím, že je pro mě psaní nutností (jak jsi asi zjistil ty), pak vím, že musím této nutnosti podřídit svůj život; i mé nejlhostejnější a nejtriviálnější hodiny se musí stát výrazem tohoto impulzu a jeho důkazem. Vždycky jsem si myslel, že když někdo píše, měl by zapomenout na všechna pravidla, literární styly a jiné takové okázalosti jako nesrozumitelná slova, ušlechtilé povýšené věty a další fráze jako takové - neměl by převalovat slova v ústech jako víno, výstižná i nevýstižná, a psát je jen proto, že zní tak dobře. Myslím si, že člověk by měl psát tak zblízka, jak je to jen možné, jako by byl prvním člověkem na zemi a pokorně a upřímně zachycoval na papír to, co viděl a zakusil a miloval a o co přišel; jaké myšlenky mu táhly hlavou a co způsobilo jeho žal a co jeho touhu; a tyhle věci by měl říct a vyhýbat se při tom obvyklým frázím, banálnímu používání otřepaných slov a podobně. Člověk musí kombinovat Wolfa a Flauberta - a Dickense. Umění je dobré tehdy, když vyplývá z nutnosti. Takový původ zaručuje jeho hodnotu; nic jiného.

….Nemám dojem, že mi jde o to, abych prostě jen jinými slovy tlumočil své osobní vědění - jde mi o hlásání nové psychologie, nové filozofie, nové morálky….jaký to úkol - jak bych si mohl myslet, že můžu promlouvat v dopise? Tohle šílenství je jiné, než jaké jsem kdy poznal, naprosto jiné - mám pocit, jako bych předtím vůbec nežil - chovám se dětinsky - uvažuji na nově zdeformovaných, vyšinutých úrovních, spaluje mě utrpení - pociťuji ztrátu téměř veškeré moudrosti, kterou jsem kdy měl. Když vidím nějakou dívku, třesu se, běsním, jsem ztracený.

…..Nedokážu ti sdělit tu překypující radost až k pláči, kterou mám od té doby, co se Cathleen narodila….Dnes je jí měsíc, třikrát si už vyrazila do světa…a celkově vzkvétá. Měří teď 21 palců a váží 8 liber 8 uncí. Šíleně ji miluji.
…..Smutku se od tebe nenaučím, Jacku, o tuto schopnost jsem přišel. (Myslím, že jsem se smutku zbavil navždy -ach, jak je to smutné.)… Kdysi jsem býval skutečně k neudolání… sex mě ovládal…teď se mi líbí hudba a jsem sterilní. Snad budu díky svému děvčátku, Cathy Jo, i nadále silný a spokojený.

… Blíží se má smrt. Zdá se, že se mi to stává pokaždé na podzim, přesněji řečeno poslední dobou v září. Uvědomění si, co bude tvojí smrtí, je tak osobní záležitostí, která natolik zatěžuje inteligenci, že dostat slova na papír se stává nesnesitelným utrpením. Každý se svým soukromím, obsaženým v mysli, má sémě smrti na dosah, což je to, čeho je třeba si být vědom a před čímž není úniku.

Dopis pro Allena:
…Jsem osamělý a neklidný…Jakákoliv činnost ve smyslu kontinuity záměru je teď naprosto nemožná. Vedu povrchní život prosťáčka, mému pronásledování unikne jen trocha souladu mezi myšlením a city. Dlouhé a zaujaté hovory, logická jasnost, směřování literatury nebo konverzace; to vše jde mimo mne. Jsem bezdůvodně apatický; sedím jako Rodinova socha, kdyby se ovšem její levá ruka kymácela. (Obočí Myslitele je falešné.) Vzdychám, když se dívám z okna na město - na východ - na sever, na horizont, oblaka, na ulici pode mnou. Jsem tak daleko na západě, jak se jen člověk může dostat; v bahně odlivu a úpadku. Zbavil jsem se LuAnn, mí přátelé jsou mí přátelé, ale mám dítě. Je krví mého života, je krásná a dokonalá - právě v téhle chvíli se budí. Nechám psaní, abych ji políbil. Jak dlouho to jen bude možné, budu žít v tomto dítěti, to je moje stanovisko; posléze: svět, ty, saxofony a zatvrzelej boj o úspěch. Vidíš, je to velice jednoduché: budu se starat o Cathy tak dlouho, jak mi to jen Carolyn dovolí, což může být, jak doufám, navždy; kde zpřetrhá vztahy, povedu jiné životy, ale až do té doby je Cathleen Joanne v mé péči.

Dopisy pro Carolyn:
…Dnes jsem ten dosud nejopuštěnější; sám a odloučený ode všech kromě tebe a to mě děsí; uvědomuji si, jak moc tě potřebuji a jak jsem bez tebe zoufalý - a dokonce i s tebou. Vezmeš mou smutnou hlavu do svých dlaních a utišíš brutální zvíře? Dojetí a vášeň, které cítím v srdci pokaždé, když na tebe myslím, na tebe, která jsi vším, celých pět stop a dva palce, co je mezi mnou a smrtí na šibenici, jíž se obávám…Písně pro mě znamenají tolik. Budeš mi zpívat v naší ložnici, ze které jsme odstranili staré tapety a vymalovali ji? Milostné písně?

…i tak se má láska k tobě nedá popřít, ať kolem sebe mlátím & buším, jak chci, abych ji zapudil, protože si nechci přiznat, že jsem její otrok… děti, o kterých se mi zdá prakticky každou noc, nutně potřebují otce - a ne slabocha, který je znevýhodňuje nálepkou "bývalý vězeň", která ho může zas odvléct pryč, kdykoliv si to nějaký dohlížecí důstojník bude přát… Stálo mě to všechnu sílu, abych ti poradil utratit ten dolar, aby ses konečně zbavila toho, že jsi ženou zločince, se vším tím osamělým strachem..atd. že být za něj provdaná, zvlášť za takového, který byl natolik šílený, že si začal s marihuanou, tě musí škrtit… chci, abys přijala (štěstí) bez pocitu viny nebo starosti o mě…Nepiš ani nechoď. Nestojí to za ty potíže a není to dokonce ani nutné. Miluji tě příliš, že tě uvidím nebo od tebe dostanu dopis, ničí můj duševní klid.
Miluji tě, navždy. N

…Tak tady je, ten dopis, o kterém jsi VĚDĚLA, že přijde - ach ano, věděla jsi to, už tehdy, když jsi odjížděla se slzami v očích (modlím se, že byly jen metaforické), už když jsi odcházela zmatená a raněná & s jistým podivem & pocitem beznaděje nad totální, přinejmenším zdánlivě, zbytečností naší "návštěvy", tvá intuice hluboko v tobě ti řekla, že ať už to bude dnes, příští týden nebo…příští měsíc, dostaneš ode mě takový dopis, jako je ten, který teď předkládám…opravdu jsme tam seděli, nehty palců přejížděli po rýhách na stole & zírali na skvrny na zdech, tvé milující a pokorné úsilí proniknout ke mně hatila moje zatvrzelá puberťácká přihlouplost? Budu mluvit o tom slově, které se neustále vynořovalo v odpověď na tu otázku… PROČ? PROČ?…totiž "zášť…O.K., řekl jsem si, tak k ní cítím zášť; PROČ?

Zpět