ukázka z knihy

...V kuchyni nebyl nikdo. Napil se vody a chvíli poslouchal, jak odkapává. Zalovil v kredenci, chvíli hledal a vytáhl pikslu s kávou. Hořká chuť rozžvýkaných zrnek byla chladná a cynicky střízlivá jako vzduch, který čišel dovnitř otevřeným oknem. Dal pikslu na místo a vyklonil se z okna. Z velkého pokoje bylo slyšet boogie a do toho úplně v jiném rytmu, nelítostně a s prorockou trpělivostí odkapávala voda. Na nějakém blízkém kostele tlouklo čtvrt. Čtvrt na pět. Čas, uvědomil si, čas. Kapky vody, vteřiny, orloj, Gaudeamus igitur, píseň o mistru Mississippi. Želví rady: nepospíchej, není kam. Volovina! Vždycky bude kam pospíchat a až přestanu bejt uspěchanej, tak už nemá cenu, abych žil! Hergot, jsem nějakej patetickej, moc piju. A tak fušuju do filosofie...

...Václavské náměstí bylo přeplněno jako kino, kde dávají Jeana Maraise v technicoloru. Ale stromy voněly opravdově. Prachem, benzínem, horkem a kouřem. Jan se prodíral na Vinohrady. (Zase jsem se zakecal a na tu zkoušku zpěváků teď příjdu pozdě. A to chci mluvit s Alicí. Ale s těma klukama z Luxoru má Karel pravdu. Jenomže ono se teď vžilo považovat za měšťáky jenom ty, co vzdychají při Kmochovi na vepřových hodech a pro tuhle užitkovou verzi "socialismu" s chatou, ledničkou a Laxíkem holt zatím nezbejvá nálepka... Hergot, kde se najednou vzalo v Praze tolik krásnejch ženskejch!) Dívky chodily ve světlých letních šatech. U Domu potravin drnčel z amplionu Gream Bellův orchestr a trombonista zpíval o městě na jihu, kde nepadá nikdy sníh: Dallas blues, město, kde celý rok kvetou růže. Vycítěný tón kornetu se třepetal nad asfaltem jako horký vzduch...

...Podíval se pořádně do zrcadla. Uviděl zvláštní obraz. Bílá tvář nad černým trikem. Po šmince stékal pot a bylo to k nerozeznání od pláče. A dívka za ním s hezkou, hloupou tváří, efektně oblečená v bílém a její štíhlé dlouhé prsty na černém propoceném trikotu.(Ano, byl to obraz. Dívka s cigaretou a smrt. Ale, copak může existovat osmnáctileté smrt?)...

...Venku už nepršelo. Nebe bylo černé. Neony omyté deštěm se leskly jako kádrové posudky podvodníků. Dlouhá opuštěná ulice. Kouřil a poslouchal škytání svých bot o vlhký chodník. Byl sám, tak jak mu to bylo ráno předpovězeno. Šel pomalu k Václaváku a přemýšlel, kam má jít pít, aby učinil zadost tradici "chlapského" jednání v případě zhrzených lásek. Vdechoval zhluboka vlhký vzduch a snažil se nemyslet na její ruce...

...Na Hradčanech tloukla půlnoc. Městské nebe je vždycky smutné. A vrzání tramvají může někdy připomínat hudbu, ale někdy také jízlivý smích. Růžolící manekýni, zkamenělí v elegantním gestu, čekají s přiblblým úsměvem, až prince omrzí Šípková Růženka, a oni se budou moct rozběhnout, založit si výherní vkladní knížku, jíst sýry, pít mošt, cestovat a s Turistou, ustřádat si na televizor a fešnou ženušku. "Ano, ano, člověk si musí něco užít," pokyvuje nevyspalá tramvaj, klouzající po zmoklé Národní třídě. Ve Slávii počítají tržbu a řeka je černá, jako to ráno, kdy jsi se probudil a věděl, že ona už nepřijde...

Zpět