ukázka z knihy

...Ale teď tancovali nočním městem jako šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život - courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti kteří chtějí mít všechno - a hned!,kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou "Jůůů!"...

...Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení - a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete dál tím hrůzným snem svého života...

...Cosi, kdosi, nějaký duch nebo co se za náma všema žene pouští našeho života a musí nás dostihnout dřív, než dospějem do Nebe. Teď, když se na to zpětně dívám, je mi jasný, že jde o smrt: jedině smrt nás všechny dostihne před branami Nebe. Jediná věc, po které ve svém životě toužíme a vzdycháme a prahneme až k sladké nevolnosti, je vzpomínka na jakési dávno ztracené štěstí, které jsme nejspíš pocítili v matčině lůně a které můžeme opět zažít (i když si to připouštíme jen velice neradi) až ve chvilce smrti. Ale komu se chce umírat? Musel jsem na to v skrytu duše myslet, zatímco se kolem děly věci. Řekl jsem o tom Deanovi, jenže podle něj to byla prostě obyčejná touha po ryzí smrti, a nechtěl s tím nic mít: žijeme přece jen jednou, tak pryč s tím, a já s ním tehdy souhlasil...

překlad: Jiří Joska

Zpět