ukázka z knihy

…Poněvadž to byly dozajista zatraceně drsné země a já to zjistil jednoho dne, když jsem šplhal nahoru do vnitrozemských kopců. - Nejdřív jsem šel podél pobřeží, v písku, kde byli mořští racci všichni pohromadě v jednom shluku jakoby u moře měli stůl s občerstvením, třpytivý stůl - nejdřív jsem si myslel, že se modlí - racek náčelník pronesl nahlas modlitbu. - Seděl jsem v písku u moře a uvažoval, jestli ti mikroskopičtí červení broučci, kteří v něm byli, se někdy setkají a páří. - Zkoušel jsem počítat zrnka v hrstce písku a věděl, že je tolik světů, kolik je zrnek v hrstce písku ve všech oceánech. - Ach ctihodní všech světů! neboť právě v tu chvíli přicházel starý bodhisatva v hávu, starý, v hávu a s vousem, ten, který chápe velikost moudrosti, s poutnickou holí a neforemným koženým vakem a bavlněným rancem a košem na zádech, s bílým kusem látky kolem svého úctyhodného hnědého čela. - Viděl jsem ho přicházet po pláži z míst na míle vzdálených - v plášti zahalený Arab u moře. - Ani jsme si nekývli na pozdrav - to bylo příliš, znávali jsme se před příliš dlouhou dobou -...

…Tulák se rodí z hrdosti, se společenstvím lidí nemá nic společnýho, jen sám se sebou a ostatními tuláky a možná se psem. - Tuláci u železničních náspů vaří v noci obrovský plechovky kafe. - Tulák hrdě procházel městem kolem zadních dveří, kde se na okenních parapetech chladily koláče, tulák byl duševně malomocný, nemusel žebrat o jídlo, silné kostnaté matky na Západě znaly jeho tlachavý vous a roztrhaný háv…

…Sladkou chuť polí nevypovíš - sama jména jen hltám jak třeba Lick Coyote Perry Madrone Morgan Hill San Martin Rucker Golroy ospalý Gilroy Carnadero Corporal Sargent Chittenden Logan Aromas a Watsonville odbočka kde teče řeka Parajo kterou my na železnici překračujeme s jejími zarostlými vyschlými indiánskými stezkami někde za Chitendenem kde jsem jednoho růžového rána plného rosy viděl ptáčka sedět na kusu trámu kusu dřeva v tom divokém zmatku byl to Pták z Chittendenu a smysl jitra - pole za San José jsou stejně sladká jako třebas u Lawrence a v Sunnyvale kde mají nekonečné žně a pole se sehnutými smutnými Mexikánci v robotě za úsvitu - ale jak jsi jednou za San José celá Kalifornie se nějak otevře pole řádky zelených sazenic a za bledě zelenou mlhou kopců a nad nimi rudou aureolu pacifického západu slunce a v tichu štěkot psa a ta jemňoučká kalifornská noční mlha padá dřív než se napráskneš a vytřeš šťávu buřtů z pánve a pozděj pak večer krásná malá Carmelita z José se bude potulovat po cestě se svými hnědými prsy v kašmírovém svetru co se vždycky trošku houpou i když nosí dívčí podprsenky hnědé nohy v řemínkových sandálech taky hnědých a temné oči a v nich studánky bůhvíjakého bláznivého smyslu s rukama jako měly děvečky v Plutonské bibli…..

...Uprostřed noci jsem se náhle probudil a vlasy se mi na hlavě zježily - v okně jsem spatřil obrovský černý stín. - Pak jsem si všiml, že je nad ním hvězda, a došlo mi, že je to hora Mt. Hozomeen (8080 stop), která se do mého okna dívala od Kanady ze vzdálenosti mnoha mil. - Vstal jsem ze své ubohé palandy, pod kterou šramotily myši, vyšel ven a zalapal po dechu, když jsem uviděl černé stíny hor, tyčících se všude kolem, a nejen to, ale taky jak se za mraky rozhrnují zvlněné záclony severského rozbřesku. - Na kluka z města toho bylo trošku moc - obava, že mi v té tmě může za zády dýchat sněžný muž, mě zahnala zpátky do postele, kde jsem se hlavou zavrtal do spacáku. -
Ale ráno - v neděli šestého července - jsem užasnul a zajásal, když jsem uviděl čistou modrou slunečnou oblohu, a dole pode mnou ležel nad celým světem a celým jezerem jak oslňující třpytivé sněhové moře šlehačkový příkrov oblaků a já stál v teplém slunečním svitu mezi stovkami mil sněhobílých vrcholků...

...Každý by měl aspoň jednou v životě zakusit zdravou, možná i trochu nudnou samotu v divočině, kdy by zjistil, že je odkázaný jen sám na sebe, a poznal tudíž svou pravou a skrytou sílu. - Naučil by se kupříkladu jíst tehdy, když je hladový, a spát, když je ospalý...

... Šedesát tři západů slunce jsem viděl obíhat na tom strmém pahorku - šílené vášnivé západy slunce přelévající mořskou pěnu oblaků přes nepředstavitelné skalní útesy, takové, jaké jsi kreslil šedivou tužkou, když jsi byl dítě, v pozadí všechny růžové odstíny naděje, díky kterým ses cítil jako ony, tak oslnivý a drsný, že to slova nevypoví. - V chladných ránech se od Bouřkové rokle vlnily mraky jako dým z obřího ohně, ale jezero bylo blankytné jako vždy...

překlad: Světlana Obenausová, Jan Válek a Jitka Zehnalová

Zpět