ukázka z knihy

Překlad Jean-Louise incogniteau z francouzštiny

Moje láska, která mne nechce milovat:
Můj život, který mne nemůže milovat:
Oba já svádím.
Ona a mé vášnivé polibky…
(V úsměvu moji milé je souhlas vesmíru)

Život je moje umění…
(Štít proti smrti)
Tak žiju na vlastní pěst.
(Jak nešťastná teodicea!)
Nevím -
Toužím -
A v tom je všechno.


………….

Je to tvůj přítel, nech ho snít,
není tvůj bratr, není tvůj otec,
Není svatý Michael, je prostě chlap

Je ženatý a pracuje, spi dál
na opačné straně světa.
Jdi a přemýšlej ve Velké Noci Evropy.

Vysvětluju ti ho po svém, ne po tvém,
dítě, pejsku – poslouchej: jdi a hledej svou duši,
Jdi a pátrej ve větru, jdi daleko.

Život je lítost. Zavři knihu, pokračuj,
nepiš už po zdech, nepiš o měsíci
A o hloupostech, v moři, na zasněženém dně.

Jdi a hledej Boha v noci, v mracích.
Kdy skončí to velké kolo v hlavě,
Ach, Neale, lidé jsou lidé a my musíme už začít.

Obrovské hroby Aktivity
v africké poušti srdce,
černí andělé a ženy v posteli,

mají krásné paže, které tě zvou,
jsi mladý a docela něžný
a prosíš v tom samém rubáši.

Velká oblaka nových kontinentů,
ó unavené kroky v záhadných končinách,
Nechoď zbytečně tam dolů,

nic tam není.


Dlouhý život pomalé smrti

Dlouhý život pomalé smrti
Kojote Viejo
škaredá a hezká stará
opuchlá tvář prasklina oka
tlustá kost tvář McGeea
ve starých deštích seděl
u nových ohňů

a načrtával nechtěné předem
prokleté vymyšlené
ódy – dlouho mrtvý
tulák po dně řeky
šupácký
žebravý
tulák brzdař
plechovky od vína
písek bez sexu
ticho, umři v hrobě
pyramida kobka had Satan


Báseň

Žádám, aby se lidský rod
přestal rozmnožovat
a vzdal to,
vřele doporučuji.

A jako trest & odměnu
za to, že vznáším tuto žádost,
vím, že se znovuzrodím,
poslední lidská bytost,
všichni budou mrtví a já budu
stařenou bloudící po zemi,
vzdychající v jeskyních
a spící na houních.

A někdy se budu pochechtávat, někdy
modlit, někdy plakat, jíst & vařit
na malém sporáku
v rohu jeskyně
“Stejně jsem to všechno věděl,”
řeknu
a jednoho rána z té houně nevstanu.


………..

Starý kámo, nezůstaneš se mnou?
Copak jsme si neřekli,
že až budu umírat po
nějakým osamělým stromem,
že přijdeš a nenecháš mě v tom?
Ale teď tady ležím,
jako bych opravdu byl
po nějakým mrtvým stromem,
pod nějakým bolavým křížem,
pod nějakým mocným bossem,
pod nějakým koněm
(království za koně
koně
seber koně a jeď
do starého Mexika)
Joe, copak nejsi můj kámoš?
A nezůstaneš se mnou, když upadnu & umřu
v meruňkovém sadu,
a ty, smutná luno, co děláš,
záříš na obloze
se sklenkou portského
v každé noze

--Dámy, stáhněte záclony
a uděláme si večer
zajímavých hrátek
moc zajímavých hrátek


Lucien Midnight

Umírání je extáze.
Nejsem učitel, ani
Mudrc, ani Roši, ani
spisovatel nebo mistr, ani
chechtající se dharmový tulák, jsem
syn své matky & má matka
je vesmírem --
Co je tenhle vesmír jiného

než spousta vln
a nenasytná touha
je vlnou

když patříš vlně
ve světě vln
tak proč vlastně
něco psát,
vlnu?
Ale no tak, vlno, VLNO!
Oslíčku iá iá
vyskoč, hóhó,
je to smutné a pusté
být milencem vln

a co je Bůh?
Nevyslovitelný, nesdělitelný,

--

Radujme se v Beránkovi, zpíval
chytroušek Christopher Smart,
který mne štve, protože
je tak chytrý, a já jsem
taky chytrý, a oba
jsme šílení.

Ne,-- co je Bůh?
Nemožný, neobvinitelný,
obvinitelný Prezident
Pepsodentového Vesmíru,
ale bez těla & bez mozku,
bez byznysu a bez kravaty,
bez svíčky a bez záplaty,
žádný chytrák, žádný koumák,
žádné ne- nic,
žádné cokoli, žádné slovo, ano-slovo,
všechno, cokoliv, Bůh,
ten chlapík, který není chlapík,
ta věc, která nemůže být
a může být
a je
a není

Kayo Mullins vždycky ječí
a krade staříkům boty

Měsíc přichází domů ožralý, plonkový,
někdo ho praštil nočníkem.

Major Hopla pořád chrchlá
na mou věru, chrchly chrchly,
ukazuje děckám na podzim draky
a vytlouká okna slávy.

To mě podrž, Lil Abner je pryč
a jeho brácha je v pohodě, krásná Majka
a vlčí holka.

Ále, koho to zajímá?
Dělá se mi z toho nanic,
všechno, co chci, je
C’est Foi,
jednou doufat
a nesmysl nechat na stromě.

Už mám dost těch blbostí
a pitomých představ,
kašlu div nespadnu,
asi odsud vypadnu
po dobrém nebo po zlém


…………….

Viděl
jsem
jasně
tu kostru pod
celým
tímhle
pozlátkem
osobnosti
co
nakonec
zbude
z člověka a celé jeho slávy
než kosti?
A všechny ty noční žranice…
a plné vany chlastu,
které si proleje chřtánem
KOSTI – leží
v hrobě,
rysy tváře
prožrané červy
*
*
*
*
už od něho
nikdy
nic neuslyšíš


Jak meditovat

--zhasnu světlo--
pokleknu, sepnu ruce, v neustálé
extázi, jako po injekci heroinu nebo morfinu,
žláza uvnitř mého mozku vylučuje
dobrou mízu (Svatou mízu), když
se celý choulím a objímám celé tělo
ve smrtelném transu - uzdravuju
všechny své nemoci – všechno vygumuju – ne –
jen cáry “Doufám-že-ty” nebo
Hloupé Bubliny, které tam zůstaly,
a mysl čistá, klidná a bez
myšlenek. A když zdálky přichází
myšlenka se svou představou
obrazu, uděláš si z ní legraci,
převrátíš ji, paděláš ji a ona
zmizí a nikdy už nepřijde - a
s radostí si uvědomíš, poprvé, že
“myslet je úplně
totéž jako nemyslet –
takže už
nemusím
nikdy myslet”


…………..

Zrak je jen prach Myšlenka samotná,
nemusíš mít strach. Jako kost gramotná.

Oheň je jiný, Myšlenka síly,
září na činy. Plamen milý.
Voda s lunou za zády, Myšlenka v moři bezčasí,
brzy bude tady. Chce, ať voda souhlasí.

A vítr v listí Vítr se zvedl v zdech
duši tiše čistí. Jako prázdný vzdech.

Prostor v zemi, Bez prostoru a času
temný a němý. Je myšlenka na krásu.

 


Báseň

Jak to ze mne vždycky
vyždímají?

Copak už jsem toho nedal dost?

Jsem už na dně.

Strom generací.

Nedával jsem lehce.


Edwardu Dahlbergovi

Netelefonuj.
Lidé neradi naslouchají.
Piš poezii.


Dvě básně

Kap kap kape báseň
andělský kouř
kap kap nestojí
ani za přečtení
básnička

Začneš tím. Že
saješ mléko
a skončíš tím, že
nasáváš kouř

A víš,
co mléko a kouř
znamenají.

překlad: Martin Konvička

Zpět