ukázka z knihy

... Jednou v sobotu ráno jsem ležel v posteli a najednou UÁÁÁ! - venku všichni křičej a mluvěj jeden přes druhýho, tak hlasitě, že jsem tam chtěl apoň vidět a hrozně jsem natahoval hlavu a krk, ale neviděl jsem ani ň. Hnali se po verandě rovnou sem. No, strčil jsem hlavu zas zpátky, protože jsem byl nemocnej. A kdo myslíš, že se objevil ve dveřích a za zádama všecky ty rozesmátý děti?
Propánakrále, ať se kozel okotí a kráva zakokrhá, jestli tohle není můj brácha! Jenže od tý doby, co od nás s dědou odešel, se tak změnil, že nemůžu najisto říct, kdo ten člověk ve dveřích vlastně je. Na hlavě má prťavej kulatej tralaláček, na vršku na něm právě tak prťavej knoflík. Z brady mu trčí pár divnejch fousů a je celej vyzáblej a vychrtlej a vytáhlej a vysokej, no vůbec nevypadá moc dobře. Ale když mě uvidí, úplně se rozzáří, jde k posteli, aby mě mohl pořádně čapnout do náručí a kouknout mi od očí. "Tak tady ho máme," povídá, a neříká to nikomu určitýmu, poněvadč to říká sám sobě, a směje se a já, já jsem tak překvapenej, že mlčím jak ryba. No, víš, já byl tak překvapenej, že jsem si v tý posteli až sed...

...Sedli jsme si na ty bílý sloupky s třpytivejma knoflíkama a čekali na autobus, tak půlhodinu nebo hodinku, sám už nevím.
Pak si to přihartusil: funěl jako slon a byl zrovna tak obrovskej. Nahoře svítil nápis WASHINGTON. Řidič za volantem vyhodil rychlost, aby nám moh zastavit; autobus prohučel kolem, jako by neměl zastavit vůbec NIKDY, pliv mi do pusy hromadu zvířenýho písku a horkýho smradu, ale pak už zpomaloval, až se na fleku zarazil. Doběhli jsme k němu. Když jsme uviděl tu velikánskou mašinu, řek jsem si v duchu: Nidko nemá ponětí, kam v tomhlectom jedu, ale odteďka na mě bude dávat pozor můj brácha...

..."Jeď, jeď, jeď!" ječel ten chlápek s kloboukem, mrsk sebou dozadu, vyhodil ruce do vzduchu a křik: "Hergot, to je mejdlo!" prořízlo to ten rambajs jak houknutí sírény. Tchíí, ten teda byl legrační!
Slim se už začal potit, protože nikdo teď nechtěl přestat, on vlastně taky ne, jen hrál a hrál a dul do sága, až z něj lilo - jak ráno, když házel lopatou. On ti to pódium úplně zaplavil. Vždycky když dohrál písničku, začal hned druhou, ani jednou se nestalo, že by nevěděl, co dál, měl toho v sobě snad tuny. Byl bezvadnej! Ten kousek trval dvacet minut a lidi, co seděli u baru, se nahrnuli rovnou před pódium a celej ten rozbouřenej dav tleskal Slimovi do rytmu. Viděl jsem Slima nad nima, tvář měl černou a mokrou, jako by brečel a zároveň se smál; nemoh je vidět, protože oči měl zavřený, ale on prostě věděl, že tam jsou. Držel ságo před sebou a tisk ho a cloumal s ním, jako by se to rval s vlastním životem, tak byl vážnej a nešťastnej...

...No, v New Jersey mrholilo, a dědo, první, co jsme se Slimem uviděli, byl ten stařec, byl bílej a kolem hlavy mu vlály stříbrný vlasy, šel po kraji silnice v tom žlutavým světle a déšť se přes něj hnal jak kouř. Na jednu stranu s ním měl člověk soucit, byl tak starej, ale zároveň vypadal tak vznešeně a fajn. Slim prohodil: "To se teda z New Yorku moc daleko nedostal." Jak jsme si to hnali kolem, podívali jsme se na něj a viděli jsme jeho tvář, vzdalovala se v dešti a on byl zabranej do svejch myšlenek, jako by vůbec nepršelo a on byl někde doma, ve svým pokoji, no prostě tak. "Co asi bude dělat?" zamyslel se Slim. "Ten nádhernej děda mi připomíná Ježíše, jak takhle putoval timhletim prohnilým světem. Vsadil bych se, že ani neplatí žádný daně a svůj kartáček na zuby ztratil někde v Hooverově armádě; a sem si jistej, že esli se jemu všecko podaří, musí to pak vyjít úplně každýmu." Ten stařec měl ty nejmodřejší oči, viděl jsem to, jak jsme ho míjeli. Viděl jsem ho pak ještě jednou, někdy ti řeknu, kdy to bylo...

překlad: Olga Špilarová

Zpět