ukázka z knihy

…El Indio jde ven koupit housky se salámem, a když je přináší, kočka se může zbláznit a umňoukat, ale on ji bez slitování shazuje z postele - Přece se jí nakonec podaří kousek vymámit - nadšením na sousto vrčí jako šílený tygr a já si říkám "Kdyby byla velká jako tygr ze zologické, tak by na mě nejdřív klidně upřela své velké zelené oči a pak by se do mě zakousla". Prožívám pohádku sobotní noci, cítím se příjemně, nejspíš díky alkoholu, všudepřítomnému veselí a bezstarostnosti mých společníků - hraji si se zvířaty - pozoruji štěně čivava, jak pokorně čeká na kousek masa nebo kůrku chleba s lítostivě stočeným ocáskem, jestli kdy zdědí zemi, bude to díky pokoře - Uši má svěšené dozadu a dokonce malinko kňučí, je to jemný štěněčí výkřik strachu - Celou noc buď spí, nebo nás pozoruje a její vlastní věčné rozvažování o Nirváně, smrti a smrtelnících se promítá do jejího častého zakňourání, které je pokaždé jiné, pokaždé s jinou dávkou lítosti a strachu - Je to kňučení, ze kterého vyčteš "Nechte mě, jsem tak slabá", a ty ji tedy necháš v její křehké skořápce, která je jako skořápka houpající se na hlubokém oceánu…

…Problém je v tom, co bych s ní dělal, kdybych ji přece jen získal? - je to jako vyhrát anděla v pekle, musíš s ním pak sestoupit dolů, kde je to horší, nebo taky ne, třeba i tam je světlo, nebo aspoň záblesk, tam v hlubinách, a možná že jsem to nakonec já, kdo blázní…

…Proč musím hřešit a poté se křižovat? "Není jediné filozofie o životě, která by byla pochopitelná: a to se táhne od minulých časů, jejichž začátek nedohlédneš, přes časy současné až po nekončící časy budoucí."Zase jsou tady staré pochyby ke rčení "Ano, život není skutečný", protože najednou vidíš krásnou ženu nebo něco, po čem se prostě nedá netoužit, a je po předsevzetích - Tahle nádherná osmadvacetiletá křehoučká žena tady přede mnou stojí "Dám tóhle do pusy (čuráčka), aby nikdo neviděl mé krásné tělo," říká - (myslí, že vtipkuje, protože se nepovažuje za krásnou) a její výraz obličeje je plný bolesti a nádhery, že bezpochyby musel být u zrodu tohoto osudného světa - je jako nádherný východ slunce, kdy se musíš zastavit na písku a upřeně se dívat na moře s Wagnerovou Magickou Ohňovou hudbou v uších - ten zranitelný a svatý Tristessin výraz, ta chvějící se odvaha jejího drogou sežraného těla, které by člověk mohl vyhodit tři metry do vzduchu - svazek smrti a krásy - celá ta průzračná Postava přede mnou, celá ta zkáza a muka sexuální krásy, prsa, nohy a ruce, celý ten obejmutíchtivý uzlíček ženy, ač jsou některé přes šest stop vysoké, přesto si můžeš v noci zdřímnout v jejich klíně, jako bys snil na břehu řeky ženy - Jako Goethe v osmdesáti, tak i ty víš o marnosti lásky, jen mávneš rukou…

překlad: Markéta Hančová

Zpět