ukázka z knihy

...Gerard měl ptáčky, o kterých by sousedé i příbuzní přísahali, že ho znají osobně, přilétali mu na okenní římsu v dobách jeho dlouhé nemoci, hlavně na jaře, kdy jeho lesklé oči vyhlížely do svěžích, neposkvrněných rán jako princezny zajaté v plesnivých věžích - V noci zelenal a bledl ze strašlivých žlučníkových záchvatů, pod postelí měl nočník, ale pro ptáky měl růžová slovíčka - "Arrive, mes ti's anges, Pojďte, andělíčkové moji," a sypal zbytky chleba (připravené maminkou) na římsu a příkrou stříšku pod oknem, za kterým měl svůj pokojík, kde stonal (to místo mi zůstává navždy bolestně zaryto v paměti, když se mi v ponurých snech zdá o domech, když si vzpomenu na to místo, vždycky mi myšlenky zabloudí kamsi na nešťastný sever a západ, ke štítům, tajemstvím, vikýřům)... ...já jsem seděl ve své židličce vedle postele a díval se, šmátral v hrnku s chlebovými drobty malými buclatými prstíky, byly tak tlusté, že mi říkali Ti Pousse, Paleček.
"Pojď sem, Palečku, koukni na toho šedivého ptáčka, že vypadá, jako by mi chtěl zobat z ruky a dát mi pusinku?"
"Ano."
"Neměl bys chuť takového tvorečka políbit?"
"Ano."
"Ano, ano, ptáčku, pojď sem."
Ale najednou projede náklaďák a vyplaší celé hejno, frrnk na vedlejší strom, kde si šveholí o nejnovějších novinkách - Gerardovi vstoupí do očí slzy, rty se mu zkřiví zoufalstvím, zaúpí, znamená to "Ále, stejně to nemá cenu - mám je tak rád, k snídani by u mě měli med a balzám a zobáky by měli ze zlata, ale oni se mi vyhýbají jako nakažené kryse - jako sokolovi- jako člověku."
"Gerarde," vysvětlovala mu maminka, "nebuď kvůli těm ptáčkům smutný. Víš proč? Protože Bůh vidí a ví, že je máš všechny rád a odmění tě."
"V nebi budu mít ptáčků, kolik jen budu chtít."
"Ano, v Nebi - a možná na zemi, buď statečný a trpělivý."

...A opatrně postaví rakev na provazy, vypadají jemně, ale žádná jemná práce to není, a spustí ji dolů, jak je to snadné, uložit do hlíny takový malý kousek bolesti - Na okrajích jámy jsou vidět kořeny a hroudy - Muži stojí okolo, můj otec je uprostřed, s nepokrytou hlavou, s tou pitomou bezmocností pod nezměrnou nekonečnou oblohou, co se sklání nad celou tou scénou a říká "Tak, tak" - Otcovy vlnité vlasy jsou mokré a neučesané a víčka má sklopená, a tak už zůstanou napořád . Je to studené místo na klečení, tahle půda, a on znovu pokleká, je to studené místo pro kolena - Sedím s maminkou a Ti Nin v černém voze, když rakev zmizí, rozpláčou se, otočím se k nim a zeptám se: "Ale proč pláčete?"
"Ti Jeane, ty tomu nerozumíš, jsi ještě maličký, abys tomu rozuměl!" naříkají při pohledu na moje řůžové tvářičky, moje tázavé oči.
Znovu vzhlédnu, muži o krok ustoupili, nedočkavý starý hrobník zvedne lopatu a zavírá knihu.

překlad: Edita Drozdová

Zpět