ukázka z knihy

...Onomu neobyčejnému úsměvu, vrytému do Augustova smutného výrazu, nic neubere na lesku. V manéži tento úsměv získá ještě na osobitosti, velkoleposti a vyjádří nevyslovitelné.
Pod provazovým žebříkem, spuštěným až z měsíce, sedával August a rozjímal, na tváři úsměv sochy, myšlenky bůhvíkde. Tato předstíraná extáze, již dovedl k dokonalosti, působila vždy na obecenstvo jako paradox paradoxů. Jejich miláček sypal z rukávu trik za trikem, avšak tento byl nenapodobitelný. Žádného šaška ještě nenapadlo zobrazit zázrak nanebevzetí.
Večer co večer tak usedal a čekal na polaskání bělouše, jemuž spadala hříva ve zlatých prstencích až na zem. Kobylka se ho dotýkala teplými pysky - pravý polibek milenky na rozloučenou, probouzela ho něžně, jako rosa oživuje každičké stéblo trávy...

...V zoufalství se vrhl na žebřík a začal po něm horečně šplhat a šplhal a šplhal a šplhal, dokud mu stačil dech. Po nějaké chvíli se odvážil otevřít oči a rozhlédnout se. Nejdřív se podíval dolů. Úpatí žebříku nebylo skoro vidět, tak hluboko pod ním byla země. Pak se podíval vzhůru a nad ním čněl příčel za příčelem, do nekonečna, skrze mraky a dokonce i skrz azur, v němž jsou zasazeny hvězdy. Žebřík stoupal rovnou na měsíc. Na měsíc, který visí až za hvězdami, kotouč nekonečně vzdálený, jakoby přimrzlý ke klenbě nad ním. Augustovi vyhrkly slzy a pak se rozvzlykal. Ozvěnou, nejdříve slabounkou a potlačovanou, ale postupně se slévající v oceán nářku, doléhaly mu k uším vzdechy a vzlyky bezpočetného množství, jež ho obklopovalo jako stěna. "Hrůza," šeptal August, "je to jako zrození i smrt najednou. Jsem uvězněn v očistci." Vtom omdlel a zvrátil se do prázdna. Nabyl vědomí až když si uvědomil, že se mu řítí vstříc země, aby ho přijala k sobě. Věděl, že to bude konec, opravdu konec, smrt smrtí...

...Pomáhal stavět stan, rozvinout obrovské plachty, nosit rekvizity, napájet koně a poklízet u nich, dělat prostě tisíc a jednu práci, kterou na něm chtěli, a všechny působily Augustovi jen radost. S nadšením se ztrácel v otročině, jež zaplňovala jeho dny. Tu a tam si dopřál přepychu dívat se na představení jako divák. Viděl teď úplně novýma očima zručnost a odvahu svých druhů. Mimika klaunů ho zvlášť zaujala; byla to sice pitomá scénka, ale říkala mu nyní daleko víc, než když byl jedním z nich. Měl pocit volnosti, který jako aktivní účastník postrádal. Ó, to bylo blaho zbavit se své role, ponořit se do shonu života, stát se jakoby zrníčkem prachu a přece... ano, vědět, že člověk je stále částí toho všeho, že je ještě k něčemu, že je takhle možná ještě užitečnější. Jak sobecká je představa, že člověk prokazuje bůhvijaké dobrodiní, když je dokáže rozesmát nebo rozplakat! Nesklízet už potlesk, ani bouři smíchu, ani chválu. Dostávalo se mu něčeho lepšího, daleko trvalejšího - úsměvu. Úsměvu díků? Ne. Úsměvů uznání. Přijímali ho zase jen jako lidskou bytost, přijímali ho pro něj samotného, ať ho už cokoliv odlišovalo a současně spojovalo s jeho bližními. Jako by dostával drobné mince, jež člověku v bídě rozechvějí srdce daleko více, než by to kdy dokázaly bankovky...

...Jak smyslu zbavený kráčel August sklíčeně k městu. Šel dost dlouho bez jediné myšlenky v mozku, jenom jakási tupá, pitomá bolest mu pronikala celým tělem. Nakonec usedl na jedné terasse a objednal si skleničku. Osud mu zahrál další kousek. Jedno bylo docela jasné - buďto se bude zase muset stát Augustem nebo Antoinem. Už nebude moci zůstat beze jména. Začal myslet na Antoina, na toho Antoina, kterého zosobňoval včera večer. Dokázal by to znovu dnes večer se stejnou vervou a gustem? Zapomněl docela, že Antoine leží studený a mrtvý ve voze...

...August cítil, že se někam dostává. Jeho skutečná tragédie, jak začínal chápat, spočívala v tom, že nebyl schopen sdělit, co ví o existenci onoho světa, světa povzneseného nad nevědomost a nedokonalost, nad smích i slzy. A právě proto měl zůstat klaunem, velikým klaunem před Hospodinem, protože nebylo nikoho, komu by mohl vysvětlit své dilema.
Vtom ho napadlo - jak jednoduché to bylo! - že být někým nebo kýmkoli nebo každý mu nebrání v tom, aby byl sám sebou. Kdyby byl opravdu klaunem, pak by jím musel být skrznaskrz, od okamžiku, kdy se ráno vzbudí, až do chvíle, kdy zavře oči. Musel by být klaunem v sezóně i mimo ni, z profese i čistě jen proto, že jím je. Byl tak nezávratně přesvědčen o moudrosti této myšlenky, že toužil začít hned - bez líčidel a kostýmu a dokonce i bez doprovodu oněch rozvrzaných skřípek. Byl by tak naprosto sám sebou, že by vynikala jen pravda, jež v něm teď plála jak oheň...

Zpět