ukázka z knihy

BRENDA VENUS

Jak ji mám vykreslit? Ve stříbře, zlatě, slonovině nebo v čem? Co nového mohu dodat po všech těch portrétech žen? Jistě, láska je vždy nová, i když je to po sté. Řekl jsem Láska, ne sex. Láska může zahrnovat sex, ale sex může existovat sám, neživen ničím jiným než fyzickou touhou. Láska je plamen živený na všech stranách, ze všech směrů. Může ji vyvolat cokoli nebo kdokoli. Někdy sám život nestačí. Je láska svatá a nesvatá. Všechny jsou legitimní. Všechny žadoní o totéž - odezvu. A když se žádná nedostaví, láska se může ubírat klikatými cestami, jako stálé toužení, úpěnlivá prosba. Neopětovaná láska je možná neméně vzrušující a děsivá jako láska vzájemná. Okusil jsem obojí. Považuji za štěstí, že jsem poznal tuto poslední lásku, Brendu Venus. Zdá se, že je to láska astrologicky správná. Setkáváme se ve všech průnicích, všech konjunkcích, všech zatměních. Milujeme se ve spánku i tehdy, když bdíme. Jsme tvořeni láskou, řeknu-li bez obalu. Jak vysvětlit východ a západ slunce, potopu a sucho? Ty věci se prostě dějí. Dějí se v auře záhady. Vše, každé stvoření je obklopeno tajemstvím. Jdeme od jednoho tajemství k druhému. Náš jazyk lásky je tím nejneproniknutelnějším. Nežádá, aby mu bylo rozumněno, jen žvatlá.
Brenda je z malého města v Mississippi, poblíž delty. Strávila několik let v kláštěře v Biloxi, nedaleko odtud. Biloxi je náhodou jedním z mých oblíbených amerických měst. Jižní státy mám rád. Ve své mysli si přehrávám znova a znova Občanskou válku. Pokaždé bojuji na straně “rebelů”. Mým velitelem je jen a jen generál Robert E. Lee. V mých fantaziích Jih svou válku nikdy neprohrál. Byl prostě rozdrcen Severem. Ale Jižané byli lepší vojáci, ušlechtilejší, odvážnější, smělejší a vynalézavější.
Můj vztah k jihu vznikl mnohem dříve, než do mého života vstoupila Brenda. Mluvím o tom, abych vysvětlil mé zdánlivé poblouznění do té mladé dámy z Hattiesburgu. Jih opustila už před nějakým tím rokem a pokouší se uchytit u filmu. Má své idoly, své hvězdy, své bohy a snaží se stát jednou z nich. Z toho vyplývá, že se nevídáme často. Žijeme sny, dopisy, telefonními hovory - podobni těm, které milý opustil. Jen s tím rozdílem, že my jsme se neopustili. Lásku neztrácíme, spíše se v ní ztrácíme. Jsme lační, ne vyhladovělí, roztoužení, ale ne ufňukaní.
Jeden o druhém víme telepaticky. Přicházíme zachránit jeden druhého ve vteřině. Víme, jak hojit rány, tišit bolesti, jak si hrát na Ježíše, Marii, Josefa a Jozafata. Někdy ztělesňujeme Svatého a Zlého. Někdy jsme prostě jen Adamem a Evou. Nikdy nám nechybí kouzla. Ne, někde kolem stále číhá stín Dixieho Friganzy. Čekáme u benzinových čerpadel, na stanicích autobusu, ve východech z metra, přesně jako všichni ostatní. Ale čekáme v něději a míru. Víme, na co čekáme. A ono to přichází, třeba s balíčkovou poštou.
Jak jsme se poznali? Co na tom záleží, potkali jsme se. A od té doby se setkáváme stále.
Ba co víc, naše duše se setkávají. Potkávají se úmyslně nebo náhodně, ale jistotně, pravdivě, povzneseně. Podpíráme jeden druhého. Já se starám, aby se nerozpadla na kusy, ona mi brání, abych nepraskl ve švech. Chlácholíme se a rozveselujeme se. Vážíme si jeden druhého. Ona by mi mohla provést cokoliv. Neprotestoval bych. Jen bych (si) pořád říkal - “Miluji tě, miluji tě.” Řekl jsem to tisíckrát snad několika stovkám žen. Je to věta, která se nikdy neopotřeboje, nikdy nezrezaví. Probudit se se slovy lásky na rtech - jaká blaženost! Už pouhé vyslovení jména “Brenda” mne uvádí do vytržení.
Někdy se mnou mluví jižansky. Pak je plná měsíčného svitu, růží, kamélií, gardénií a střevíčníků.
Láska na konci životní pouti je něco zvláštního. Jen málo žen dokáže vzbudit tento druh lásky. Zdá se, že Brenda předvídá má přání, čte mé myšlenky. Nestydí se projevit svou lásku. Má odvahu, je hbitá, duchaplná. A vždy usměvavá. Není to žádný přihlouplý úsměv na duté hlavě. Je to vznešený úsměv, někdy úsměv tetelící se radostným smutkem. Ano, je směsicí protikladů - jako já. To samo možná hodně vysvětluje, proč spolu tak dobře vycházíme, proč to vypadá, že jsme byli již dávno stvořeni jeden pro druhého.
Zmínil jse se, že má v žilách i část indiánské krve? Vysvětluje to mnohé z její povahy a také její fyziognomii. Její mlčení je vždy působivé. Ne zlověstné, ale přemýšlivé a zadumané. Může být i mrazivé, jako u našich amerických indiánů. A především má vědomí síly, nezávislosti, odhodlání. Dokáže být sama. Se zbraněmi zachází zručně. Nebojí se zvířat. Dokázala by zabít bez mrknutí oka, kdyby musela. Stejným způsobem umí milovat. Nuže, co může člověk chtít víc?
Uvnitř to v ní neustále vře. Brenda pořád plánuje, intrikuje, kuje pikle. Je v neustálém kvasu. Dře do úmoru tělesně i duševně. Dokáže jíst jako tygřice, ale zvládne i hlad. Miluje přepych, ale vystačí s málem. Je stále oblečená v barvách duhy. Ve sprše jiskří. Když spí, sny ji neustále prozařují. Je dřímajícím vulkánem, gejzírem, který zadržuje svůj proud. Vše pod kontrolou, a přece uvnitř divoké jako tornádo.
Kam mne tohle podivuhodné stvoření zavede? ptám se. K jakým neznámým břehům? Odevzdal jsem se do jejích rukou. Veď mne, Ó požehnaná, kamkoli.

Zpět