ukázka z knihy

Pasažér M

Pasažér a ti, které míjí, na chvíli spojeni dlouhou odvíjející se stužkou. Stuhou hozenou a zachycenou pro radost. Stužkou života, která se, třepetajíc - vydána všanc, omotává kolem zápěstí, vlaje na vrcholu vlny nebo je pošlapávána kdesi na zemi.
Pasažér je náhle rozrušen. Snad je to pohled na vlhký krep, jenž bledne, zamilovaný přístav či milovanou osobu - drobný bod, jenž se rozpouští, jak vše zaplavuje ohromné zrnité moře. Brzy ho to zaplaví také - pocity úlevy, beztíže či odvážný závan jeho vlastní vůle.
Vzduch je sladký. Náruč moře se vlní a kolébá, tišíc všechny vášně, jsou útěchou i vábením.
Pasažér M... sní...
Obrací se přitom snad... k prázdnotě. K jádru vůle, které polyká jako třešeň beze stopky. Pozoruje svoji prázdnou ruku, netečné moře. Kdyby na ono moře vykročil, byl by snad pohlcen jako nějaký hmyz či nesen jako král... Kéž by si mohl sundat své sandály a kráčet po vlnách mezi drobnými rybkami a ve vlnění vnímat symfonii vzdechů a stenů...
Zpoza plujícího oblaku vykouklo slunce. Zívaje, nechává tyto představy odplynout, neboť je najednou ospalý. Kývne živlům a odchází do své kabiny. Slunce a moře se ve vší slušnosti mísí. Paprsky se lámou a třpytí a impregnují hladinu, jako kdyby vám na ní připravovali dokonalou procházku.


Vydražené srdce

Obraz dívky v krajkovém čepci s křídly. Zázračná služebnice či sestra Merkura. Její profil, její gesta kdysi výmluvná, nyní expandující v dokonalé miniatuře. Objednal si čaj, a dlouho na něj čekal. Lehl si na záda a myslel na dům svého strýce a na ateliér koupající se v prudkém světle. Na zahradě dívka točící slunečníkem. Cítil se trochu nemocný a čaj byl vlažný. Na zavřená víčka si přitiskl navhlčené kapesníčky a propadl se do řady momentek, bledá orchidej rozdrcená ještě bledší rukou, dívka bez jediného šperku nabízející svůj nahý krk. Touha, tekutina, skrápějící její hrdlo, její prsa, klouzající po jejích otevřených kolenou. Stál v uvadajícím stínu. Její pláč ho naplňoval odporem smíšeným s láskou. Láskou, kterou by mohl stvořit pouze Kupid ve zlomyslném spánku. A pouze M se jí mohl v krutém probuzení dvořit.


Šalamounovy ostrovy

Neměly snad v sobě něco moudrého, diskrétní kombinaci zlého a krásného... Mrtvá ryba. Ptáci, kteří hvízdali jako přehřáté konvice. Bubny, touha.
Nebyl jen letmým zábleskem, třpytícím se ostřím... Nebyl mečem, nástrojem nějakého boha či oklamaným a skutečně osamělým...
Padaly na něj okvětní lístky, jasné jako tvář, a pokrývaly jeho vlasy. Korunovační klenoty Morfeovy. Nakonec tedy volí bůh, šeptal si, a já jsem osvobozen a obnovuji své sliby. Připomněl si podrobnosti svého posledního činu a každá fáze se snášela dolů, jako když setřásal lístky ze svých kadeří.
Ostrý závan se zmocnil obruby šálu. Neuctíval válečníky ani válku, ale určité rituály, relikty války. Šátek samuraje, láhev saké, rozlitého do božího větru. A jak zkoumal podobu a tón svých vlastních památek, získal způsoby člověka, který nenáleží nikomu, ničemu, kromě svého snu, svého osudu. A jeho byl otrokem.

překlad: Zdeněk Böhm

Zpět