Texty - Alena Augustová
kontakt

Mezi svými

Probudil se na cestě. Uvědomil si, že má zase mladé tělo, které ho nebolí. Připadal si jako by mu bylo osmnáct. Cítil své rozježené vlasy, šátek na hlavě a korálky ve vlasech. Podíval se na svoji ruku, kde se zablýskl prsten s lebkou.
Další sen. Pořád se mi zdají sny. Ale tady jsem ještě nebyl. Takový divný baráky.
Postavil se a cítil nutkání vydat se po cestě kolem zvláštních velkých a různobarevných domů s rozdílným počtem pater. Minul jich několik, až narazil na třípatrovou budovu. Prohlédl si barevnou zeď s vyobrazenými kytarami, bicími a jinými nástroji, viděl lahve s alkoholem a jointy.
Vypadá to jako komunita Christiania v Dánsku.
Na dveřích byl namalovaný „peace“ a dveře měly kliku zvenku. Keith si uvědomil, že to je místo kam patří, kam ho to táhne. Nepřemýšlel, proč se tady ocitnul a kam se podělo jeho staré nemocné tělo. Cítil jen touhu vejít dovnitř.

Keith je tady. Už se k nám taky připojil. Bude veselo jako tehdy, když k nám jezdil a chlastali jsme do deseti do rána. Asi bych mu měl otevřít. Ale Pete ho zná líp. Vždycky si skvěle rozuměli. Napsali dohromady několik songů. Možná, kdyby se tehdy dal ke Stones, mohl se proslavit víc než se mnou a Wailers…
„Keith stojí u dveří,“ řekl Bob Marley Petrovi Toshovi, svému příteli z Jamajky. „Měl bys mu otevřít.“
Je důležitý, aby mu otevřel on. Měli k sobě blízko.
Stál jsem tehdy u dveří a váhal, jestli vzít za kliku. Byl jsem vzhůru v nemocnici a najednou jsem stál tady. Myslel jsem si, že je to další halucinace. Ale vešel jsem dovnitř. Vykoukli na mě Janis Joplin a Jimi Hendrix. „Vážně halucinace,“ říkám si. A Jimi povídá:“Žádná halucinace, bráško. Jsi po smrti, tak jako my,“ Kdybych si jenom pamatoval, kdy jsem sem přišel…

Pete mu navrhl, aby šli oba. Otevřeli, zrovna když Keith sahal na kliku. Vypadá dobře. Jah mu to hezky zařídil. Umřel jako stařec, ale vypadá skvěle.Chvíli na sebe hleděli, nevěda, co říct.
Seděl jsem tehdy v nemocnici i s Petem, Ritou a spoustou jiných lidí. Přímo jeho postele. Mluvil na nás a pak se složil. Pár dnů potom měl nádhernej pohřeb. Byl slunečnej den, všude spousta lidí, kteří ho měli rádi. Hrálo se reggae. Ritě, Ziggimu i ostatním to moc slušelo. Stál jsem tam, vedle Ronnieho a Micka a díval se, jak tělo nejslavnějšího Jamajčana klesá do země. Zvláštní, že zrovna jeho sežere rakovina.
A co dělá v mým snu Pete hned vedle Boba? Pete přece není mrtvej. Vlastně, už pět let jsem ho neviděl…
Podivnej sen.

Řek si a objal své přátele. Cítil se šťastný. Byl to přece jenom sen.
Zavedli ho dovnitř a vešli do velké místnosti. Uprostřed byly rozestavěné čtyři pohovky do čtverce a u nich stál stolek pokrytý papíry, pitím a jinými předměty.
„Hej, Janis! Podívej, kdo za náma přišel,“ zavolal Bob.
Ze dveří, které vedly asi do kuchyně, vykoukla mladá pohledná dívka s velkýma očima a dlouhými hnědými rozježenými vlasy.
„Á! Ahoj Kísi!“ zavolala. Přišla k němu a políbila ho na tvář. „Jsem ráda, že jsi tady. Už jsme se na tebe a tvou kytaru těšili.“
Janis, co ty tu děláš? Skoro vůbec tě neznám, tak co děláš v mým snu? Bylas tak skvělá zpěvačka a holka. Ten zkurvenej fet ti vážně zničil život. Do poslední kapky. Díky Burroughsovi a tomu jeho doktorovi, že jsem se z toho vyhrabal. Stejně nechápu, jak se mohl po pětadvacetiletý závislosti z toho dostat.…
Škoda, žes je neznala. Ale stála bys vůbec o jejich pomoc?
Moment, chceš abych hrál na kytaru. Dlouho jsem nehrál a nemám ji tady. Nemůžu hrát. Nemám ani publikum, nemám kytaru.
Je to jenom sen, tak se vzpamatuj Kísi. Ve snu je možný všechno, ale já tu kytaru vážně nemám.

„Díky, moc ti to sluší. Celkem jsem postrádal tvůj hlas,“ řekl a usmál se.
„Dík,“ odpověděla a trošku se začervenala.
Takže je tu Janis, Bob a Pete, koho tady ještě potkám?.
Pete se ujal slova:
„ Aby sis nemyslel, že celej ten barák patří nám, tak nahoře hraje Jimi na kytaru a Patti Smith mu k tomu zpívá. Pamatuješ si ji, ne? Tu zakladatelku punku, která vás se Stounama tak milovala?“ řekl a začal se smát na celé kolo. „Nevím, co je na tom tak vtipnýho,“ řekla Janis „Každý měl nějakej vzor, než se jím sám stal, nemyslíš? I ty musíš mít nějaký.“
„Mým jediným vzorem je Jah. Víš to moc dobře,“ odpověděl vážně, „ Ale abych se vrátil k tématu. Někde je tu i Jim Morrison, Jerry Garcia a kvanta jiných hudebníků z celýho světa. Asi bysme ti měli ukázat, kde budeš bydlet.“ Pete ho chytl za ruku a vedl ke schodům naproti pohovkám. Keith se ani nestačil rozkoukat. Bob šel s nimi
Bydlet? Neplánuju tady zůstat. Míním se vrátit, takže pokoj NEPOTŘEBUJU. No, dobrá Pete ,že seš to ty, tak jdu s tebou. Už se chci probudit. Je to na můj vkus moc divný.
Vešli do chodby, kde viděli dvoje dveře. „Vlevo je koupelna, vpravo pokoj,“
„To spíte všichni v jedný místnost?“ divil se Keith.
„Ne“, usmál se Pete „Představíš si svůj pokoj, chceš vstoupit a on se objeví. Jestli chceš, můžeme navštívit Jimiho a Patt. Prostě jenom chtěj,“ Keithovi to přišlo jako pěkná volovina, ale proč neudělat tomu prima rastovi radost.. Chci navštívit Jima a Patt v jeho pokoji.
Najednou se dveře změnily. Byly ze dřeva a pomalované psychedelickými barvami. Zpoza nich se linul zvuk elektrické kytary a zvláštní zpívající hlas.
Co se to tady sakra děje? Tohle je moc odvázaný. Ještě jsem něco takovýho neviděl. Ovládni se laskavě…Navenek na sobě nedal nic znát.
Pete pomalu a téměř neslyšně otevřel dveře. Viděl útulně zařízený pokoj. Na posteli seděl Jimi Hendrix, hipík ze Sietlu, s elektrickou kytarou a přehrával své skladby stylem, ze kterého měl kdysi Keith v puse průvan. Vedle něj seděla vyzáblá černovláska v mužském oble
čení z 50 let a zpívala.. Oba se tak soustředili na hru, že si rastafariánce ani nevšimli. Pak se na něj Patti podívala a usmála se, ale pořád zpívala. Po chvíli Jimi, až doposud zabrán do hry, přestal hrát. Zvedl hlavu a koukl se na Peta:
„Dlouho jsem tě neviděl, brácho. Co se děje?“
„Přišel jsem ti někoho ukázat,“ odpověděl Pete a ustoupil tak, aby Jimi uviděl Keitha
Jimi? Jimi Hendrix? V mým snu?
Tehdy v 70. to byla fakt rána. Dal si nějakej nevyzkoušenej fet a udusil se vlastníma zvratkama. Pár měsíců na to umřela Janis, když se předávkovala heroinem.
Vypadá dobře. Ne jako v jeho posledních letech. Tehdy byl pohublej se zvláštním výrazem v očích, teď z něj srší energie… Jsem rád, že tě zas vidím, brácho.

Jimi si ho chvilku prohlížel a řekl: „Tak už ses k nám přidal? Mysleli jsme, že se snad dožiješ i třetí světové,“ řekl a zasmál se. Keith vešel do místnosti .
„Těšil jsem se ,až si s tebou zajamuju,“ najednou se zarazil.
Moment… K nikomu jsem se nepřidal. Co to mele? Přišel jsem si maximálně zahrát a pokecat si. Možná si dát pár hltů vodky a nějakej šluk ganji. Pak se probudím vedle Pattie a půjdu ven. K nikomu se sakra nepřidávám!
I přes toto všechno byl rád, že znovu vidí své přátele. Většina jich zemřela a Keith pomalu zůstával čím dál víc sám. Chvílemi si připadal jako starý mrzout z těch filmů. Ale cítil, že tady je mezi svými. toto je místo, kam patří. Navíc, je to jenom sen, jenom sen.
„Strašně rád tě zase vidím,“ řekl Jimimu. „Já tebe taky,“ vstal a objal ho, „ Myslím, že bysme to mohli oslavit. Zajdi si pro kytaru a přijď dolů. Máme tady pití, jídlo a ganju. Navíc po zdejší vodce nebudeš mít kocovinu jako normálně,“ řekl a zasmál se. Bob si sedl na gauč.
„Sedni si, Keithe,“ řekl vážně.
Musí se to dozvědět, jinak se s tím nevyrovná.
Ublížíš mu.
Porušil bych pravidla, musí se to dozvědět.
Ať mu to řekne Pete.
Pete mu otevíral, řeknu to já.

Bob se rozhlédl po ostatních. Janis, Patti i Jimi s Petem se na něho dívali a tušili, co se teď bude dít.
„Víš, neumím věci moc okecávat. Prostě, seš mrtvej. Toto je místo, kam tvoje, říkej tomu jak chceš, duše odešla.
Můžeš tu být, jak dlouho chceš, ale dřív nebo později odejdeš do dalšího života. Příliš lpíš na svém, teď už minulém životě a Jah to tak zařídil, že tu zůstaneš s námi. Ale nemůžeš tu být navždy. Časem se se svou smrtí smíříš. Ale teď by ses měl kouknout do svého pokoje.“ Vlídně se usmál.
„Cože? Tohle je sen, Uznávám, že dost divnej, ale pořád jenom sen! Takže bych se docela rád probudil, ne že by se mi s váma nelíbilo, ale myslím že na mě doma čekají. Takže bych se fakt rád probudil.,“ už málem křičel Keith.Cítil se zmatený a rozčílený. Co je to sakra za místo? Už mě to nebaví. Je to moc divný na to, aby to byla skutečnost.
„Kísi,“ řekla Janis potichu, „tohle není sen. Už není kam se probudit. Toto je místo, kam teď patříš a musíš se s tím vyrovnat. Už to nemůžeš změnit.“ Pohladila ho po ruce a vyšla z místnosti.
„To prostě není možný!“ začal rozčíleně ječet Keith
„A proč by nebylo,“ řekla chraplavým hlasem Patti
Vykouřila tolik trávy a vypila tolik chlastu, nemá hlas jako dřív, ale jinak se skoro vůbec nezměnila. Pomyslel si.
Patti pokračovala: „Copak si nepamatuješ, že by ti bylo v poslední době nějak divně, něco tě bolelo? Nepamatuješ si nějakou nehodu?“
„Ne,“ hlesl „Vlastně, poslední dobou mě hodně bolelo břicho a hlava. Taky se mi skoro pořád zdály nějaký sny. Jednou jsem usnul a probudil se tady a tak nemám důvod nevěřit, že je to další z těch podivných iluzí v mé hlavě.“
„No ať je to sen nebo ne, měl by sis zařídit pokoj, a, vítej mezi náma.“ Řekl Bob povzbudivě. Všichni vyšli z místnosti. Jimi zavřel dveře. „Teď je to na tobě“ špitla Patti a s ostatními sešla po schodech nachystat hlavní místnost na velký večírek pro všechny hudebníky z domu. A že je jich hodně.
Chodící riff zůstal sám. Je to jenom sen, možná, když si ten pokoj nevymyslím a nebudu hrát tuhle hru, už se vážně neprobudím. Takže, potřebuju pokoj. Ať je v něm velká a pohodlná postel. Ať tam jsou moje kytary a ať v něm najdu vše, co potřebuju. Myslel si, mimo jiné, když zavřel oči, aby viděl svůj nový domov. Otevřel oči a místo dveří viděl hustý korálkový závěs. Sakra ono to vážně funguje Je to tak skutečné, škoda, že tu není Pattie…. Pomalu vešel do velké světlé místnosti. Uprostřed stála postel a u okna stojan s kytarami.. Stál na měkkém koberci a prohlížel si světle oranžové zdi s plakáty a obrazy. Ta opravdovost ho ohromila, vypadalo to přesně tak, jak si to představoval.
Žádný z těch snů neprobíhal tak dlouho, navíc je tu vše tak smysluplný a cítím, že tady je moje doma. Ale co Pattie a děcka? Když se neprobudím, už je neuvidím. Nikdy nebudu vystupovat s ostatníma ze Stounů ani sám. Už nebudu hrát na kytaru na schodech našeho baráku, jako když jsem začínal. Už nikdy nepolíbím Pattie a neuvidím vnouče, už nikdy nepoznám jaro v San Francisku a nebudu se procházet Kingstnem… Dolehlo na něj zoufalství a smutek. Sedl si na postel, ruce v dlaních a cítil se mizerně.
Nevěděl, jak tam byl dlouho, když zaslechl, jak chrastí korálky jeho dveří. Pohlédl směrem k tomu hluku. Ve dveřích stála Janis.
„Co se děje?“ zeptala se tichým a soucitným hlasem. V duchu moc dobře věděla, co Keitha trápí. Neodpověděl. Vešla do místnosti a sedla si vedle něho.
„Prostě to nemůžu pochopit. Proč tady jsem? Myslel jsem si, že je to sen. Poslední dobou se mi zdávaly sny a i když mi to Bob vysvětlil, zní to divně.“ řekl a opřel si hlavu o její rameno.
„Tohle jsme prožili všichni. Nemysli na to. Musíš se vyrovnat se smrtí. Na každého jednou dojde. Po čase se s tím smíříš a za nějakou dobu odejdeš. Jako ostatní.
Když jsem ještě žila, bydlela jsem jednu dobu v hotelu. Šla jsem si koupit háčko. Píchla jsem si a pamatuju si jenom jak jsem spadla a odřela jsem si hlavu. Najednou jsem se objevila tady a ve dveřích stál Jimi. Byla jsem tolik šťastná, že ho vidím. Nemohla jsem se s jeho smrtí smířit. On byl pro mě tehdy jenom takovej úlet, ale začínám mít pocit, že ho miluju. A tak s tím tady žiju. Prostě jsem se s tou skutečností smířila. Ale se smrtí se smířit nemůžu. Mám pocit, že jsem tam ještě měla zůstat. Víš, v jiných domech tu žijí básníci, herci i obyčejní lidé. Časem všichni odejdou, stejně jako ty nebo já, Stavoval se tu i John Lennon, tu dobu tady bylo hrozně veselo. Vtipkoval, ale slyšela jsem, že se po nocích opíjel. Včera zmizel. Došlo mu, že to byl jeho úděl,“ řekla a chytla ho za ruku. Podíval se jí do očí. „Časem to pochopíš. Teď si vezmi kytaru. Už na tebe čekáme,“ pověděla povzbudivě.
„Takže klíč ke všemu je čas? Asi ho tu budu mít hodně. Myslím, že za chvilku přijdu,“ zašeptal a objal ji. Janis vstala a odešla.
Keith seděl a cítil se dokonale vyprázdněný. Jakoby celý jeho život a existence najednou nedávaly smysl. Jenom naprostá prázdnota v duši. Po chvilce vstal a přišel ke kytarám. Vzal svou nejoblíbenější a vydal se na večírek.Na nic nemyslel, pohyby konal naprosto mechanicky. Nevěděl, co si o tomhle místě má myslet.
Jakmile opustil korálkové dveře, změnily se v obyčejné hnědé dřevěné s kovovou klikou. Trošku ho to vyděsilo. Pak si uvědomil, že je to na tomhle místě normální.
Hodil si kytaru přes rameno a sešel ze schodů. Ve velké místnosti stály stoly s pitím, jídlem a kuřivem. Naproti pohovkám, kterých přibylo, stály barové židle pro kytaristy. Zatím zde bylo málo lidí, ale místnosti se po čase zaplňovala. Patti si zrovna balila cigaretu a Jimi s Bobem ladili kytary. Uvědomil si jedinečnou příležitost, zahrát si a pobavit se se svými přáteli. A pokud je to vážně sen, měl by si ho užít, dokud může. Zbavil se zachmuřené grimasy svého obličeje a začal se usmívat.
„Počkejte s tím na mě. Chcete, abych hrál, ale ladíte beze mě,“ řekl napůl žertem, napůl naštvaně. „No tak tam nestůj a přidej se,“ zavolal Bob a začal se s Jimim smát. Kísi k nim přisedl a za chvíli spolu začali jamovat.
Postupně se k nim přidali všemožní hudebníci a znělo to fantasticky. Po nějaké době přestali a vystřídali se s jinými lidmi. Sedli si k jídlu a pití a vyprávěli si různé historky, příběhy a vtipy. Najednou Bob vstal a něco pošeptal bubeníkovi. Hrající kapela mezitím utichla. Bob si sedl na barovou židličku a na kytaru zahrál předehru pomalé a smutné písně o loučení. Bubeník se přidal a celá místnost utichla. Všichni poslouchali a místností se linul Bobův tklivý zpěv doprovázený bongem. Nálada výrazně klesla. Cítil se trochu provinile, že zkazil atmosféru, ale měl pocit, že tu píseň musí zahrát.
Přišel k němu Pete a řekl mu: „Brácho a co takhle naše starý písničky? Něco živějšího, chápeš?“ Bob přikývl. Pete si vzal kytaru a zadrnkal melodii k Get up , stand up. Bob přikývl a přidal se. Postupně je začali doplňovat ostatní hudebníci. Nálada stoupla. Kdo chtěl poslouchal, ostatní si povídali nebo tančili. Někteří prováděli i jiné zajímavé věci…
Bob se vystřídal s Jimim a Keithem. Chvíli jamovali a pak se začali vzájemně doprovázet na své písně. Když Keith zpíval You don´t have to mean it díval se na jednu baskytaristku, která ho také sledovala. Měla hluboké zelené oči a černé dlouhé vlasy. Kísi z ní nespustil oči.
Odkud ji znám? Má tak hluboký pohled, co tu dělá?
Dívka se usmála a přidala se k nim. Po písničce ale přestala a šla si sednout jinam. Když Keith dohrál, šel za ní. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ zeptal se. Podívala se mu do očí.
„Gretchen. Jsem ráda, že poznávám slavného Keitha Richardse“ odpověděla a usmála se. „Taky tě rád poznávám. Odkud jsi?.“ Řekl a ignoroval poznámku o jeho slávě.
„ Z Irska. Hrála jsem s kapelou v klubech. Byli jsme trošku zhulení, když jsme jeli z koncertu. Auto skončilo pod kamionem. Nevím, kde je zbytek skupiny, ale já jsem tady,“ odmlčela se a dívala se do prázdna.
„Nevím, co mi bylo. Probudil jsem se na cestě před tímhle domem. Asi jsem se uchlastal,“ řekl a nevesele se zasmál.
Jsem tak trapnej. Jestli jsem vážně umřel, tak jako starej člověk uznávanej a známej všude možně. Mám ženu děti a dvě vnoučata na cestě. A ona je mladá, sotva dvacetiletá holka a skončí takhle. Jenom jsem usnul. Ona se vracela z koncertu a vybourala se. Vlastně nebýt Burroughsova doktora, jsem tu už dlouho a vypadám hůř.
Proud vlastních myšlenek ho zaskočil. Poprvé si připustil myšlenku, že je po smrti.
„Jdu si pro pití. Chceš něco přinést,“ zeptal se, aby nahodil jiné téma.
„Jo, vodku s brusinkovým džusem,“ odpověděla..
Buď má něco společnýho s Ronniem nebo o nás četla nějakou knížku. Kolik lidí pije vodku s brusinkovým džusem kromě Ronnieho? Ta holka je mi odněkud povědomá, ale odkud?
U stolu potkal Janis. V jedné ruce držela láhev s pitím a v druhé jointa. „Dáš si,“ zeptala se a strčila mu cigaretu k obličeji. „Hmmm,“ zamumlal a potáhl si kouř do plic.
„Zazpíváš něco? Už dlouho jsem tě neslyšel naživo,“ řekl a sám se podivil dvojsmyslnosti svých slov.
Má tak krásnej prochlastanej hlas. Jestli se fakt neprobudím, budeme mít hodně času nazpívat nějakej prochlastanej duet.
„Proč ne,“ odpověděla Janis.
Vpředu hrála mladá, neznámá skupina. Janis k nim přišla a oni po chvilce odešli. Stoupnula si k mikrofonu a zavolala: „Ahoj! Jsou tu někde Big Brother? Jestli mě slyšíte, pojďte sem! Kísi k nám přišel, tak mu zahrajem. Hej! Kluci!“ hlas se jí pomalu vytrácel Na její výzvu nikdo neodpověděl.
No tak, vím že jsem vás tehdy nechala kvůli vlastní kariéře, ale myslela jsem si, že dělám dobrou věc. No tak, kluci! Prosím, ozvěte se! Nemůžete žít přece věčně! PROSÍM Nenechávejte mě tady samotnou. Bez vás nic nejsem. Ukažte se. Budem zas stará dobrá Big Brother and the Holding Comapany.
Začaly jí téct slzy po tváři, ale přesto zpívala s nějakou kapelou Another Piece Of My Heart. Písničku, se kterou měla za svého života takový úspěch. Keith stál kousek od ní a zaraženě mlčel. Z přemýšlení ho vytrhl hlas:
„To ti to vždycky tak trvá, když jdeš někomu pro pití?“ Stála za ním Gretchen s napůl vysmátým a na napůl uraženým výrazem.
„Promiň, zakecal jsem se se starou známou,“ omlouval se.
„Hmmm, to chápu. Tohle dělá vždycky, než začne zpívat. Hledá svou starou kapelu. Jenže ti nedávno zemřeli a tady se neobjevili.“
„Řekl jí to někdo?“ zeptal se trošku ustaraně.
„Jo, ale nechce tomu věřit. Pořád doufá, že přijdou. Zajímalo by mě, jak dlouho jí ta naděje vydrží. Říká se, že naděje umírá poslední. Myslím, že na tomhle místě to nabývá novýho významu,“
Janis dál zpívala svým nádherně nakřáplým hlasem. Kísi s Gretchen si vzali pití a sedli si do křesel. Poslouchali a popíjeli. Křesla stála blízko sebe a Keithův malíček se začal nenápadně a pomalu přibližovat k její ruce. Když se jí dotkl, usmála se, ale nepodívala se na něho. Keith ji chytl za ruku. „Víš, že tě odněkud znám?“ šeptl jí do ucha.
„To mi říká hodně lidí. Ale já znám bohužel jen Slavného Keitha Richardse. Neznám prostě Kísiho, jenom slavnýho kytaristu. Chápeš? Chce to čas,“ řekla.
Sakra, všechno chce čas. Vážně mě nebaví čekat. Můžu tady dělat něco jinýho kromě čekání?!
„Chce to čas,“ povzdechl trochu naštvaně Keith a vstal s prázdnou sklenicí. Vrátil se s lahví.
Myslím, že je ta pravá chvíle vyzkoušet vodku, po které nebudu mít kocovinu. Pomyslel si ironicky.
Když se vrátil, Irka už tam neseděla. Myslel si, že se šla projít nebo za někým jiným. Pil vodku velkými doušky a sledoval, jak se jeho přátelé baví. Byl naplněn neuvěřitelnou a nepochopitelnou směsicí hořkosti, vzteku a smutku. Navíc, Gretchen mu pořád trčela v hlavě.
Prostě si odešla, nerozloučila se. Odešla. Odešla…
Dopil láhev, vzal svou kytaru a odpotácel se do svého pokoje. Oblečený si lehl do postele a zíral do prázdna
Mám toho dost. Nikdo mi nedokáže vysvětlit, co se děje. Třeba se probudím vedle Pattie a nebudu si nic pamatovat
S těmito slovy v hlavě usnul.

Probudil se. Otevřel oči a sáhnul vedle sebe. Místo bylo prázdné a studené. Místnost byla oranžově vymalovaná, ne jako jeho ložnice v Anglii. Vlastně, celý pokoj vypadal jinak.
Kde to sakra… NE, to nemůže být pravda!! Cítil se zoufale Všechno je pryč VŠECHNO! Celej můj život zmizel…
Zavřel oči a neměl sílu vstát ani dělat cokoliv jiného.
Pokud tohle není sen, měla by tady být Gretchen, pokud je to skutečnost máme spoustu času se poznat.
Pomyslel si, když si vzpomněl na události minulého dne. Sešel dolů a hledal Irku. Nebyla v hlavní místnosti ani nikde na chodbě. Zkoušel se dostat do jejího pokoje. Moc toužil se tam dostat,ale dveře se neproměnily. Celý dům byl prázdný jenom v kuchyni našel Peta.
„Viděls mě včera mluvit s takovou krásnou černovláskou?“
„Hmmm“
„Nevíš o ní něco?“
„Víš, když sis šel pro pití, prostě odešla. Jah pro ni našel nový úkol. Pojď si s náma zajamovat.“
Keithovi se podlomily kolena.

Zpět