Texty - Antonín Dolák
kontakt
Krátká posezení…
Ozvěna

Ptačí valčíky
Ledové kopce hlíny
Prchavost štěbetání
Svěžest všech větrů

Praskající led
Řeka zas dýchá
Chladný rám světů
Nehybnost polapena

Ozvěna srdce v zemi
Nový oheň u kořene
Strom nesoucí vůni
Mladická radost

Myši

Posbírej radost
Toulavých větrů
A přítelkyň myší
Do domu nesmějí

Pátrej po jaru
Zelených jiter
Slaměných zpěvů
Při trošce nálady

A padej na hlavu
U bílých kopců
S mlčícím pískem
V čase řek

Čarodějky

Ospalé blouznění
V poledne ve vsi
Slunce pálí do peřin
Bujarých čarodějek

Kapička v trávě
Smích za rty zamčený
Bolavé mlčení
Kouzel z pavučin

Na večer tajemství
Bronzové hory
Odchází za stíny
Do tance snů

Rybka

Hledání zvonů
V lese modré barvy
Sny věku dětí
Vítr pohladil

Tápání světlem
Lehoučké srdce
Voňavé hodiny
Veselá země

A láska letí
Úplně nahá
Z potoka radosti
Vylovím rybku

Leden

Za mraky louka
Štěstí v modři
Sníh na modřínu
Tryská jí z pěstí

Lednové poledne ze skla
Tikavě zvonící
Promáčenou krajinou
Hlasy koní uhání


Tulák

Zvuk rána uhasil noc
Po dlani pobíhali čmeláci
Radost má prazvláštní moc
Říkali všichni vandráci

Vítr už objevil úkryty
Na lístek foukl tón
Tulák pojedl bez mytí
Takový byl on


A trochu jinak…
Větévka

Uprostřed tónu
Na louce z paprsku
Sedím pod modrým šepotem

Laň přišlá z nebe
Běh po rovinaté duši
O poslední naději

Ve vzduchu živo
Pramene táhlý zpěv
Jdu s nimi

A během tance
Větévka smíchu
Otvírám oči

Kaluže

Normální chůze
Stará láska
Prázdné průchody
Němě řvou

Nudné listování
Vykácený les
Pravěký hluk
Vítr vzal ticho

Mosty se bortí
A voda teče
Přes nás
Do kaluží


Čarodějky

Ospalé blouznění
V poledne ve vsi
Slunce pálí do peřin
Bujarých čarodějek

Kapička v trávě
Smích za rty zamčený
Bolavé mlčení
Kouzel z pavučin

Na večer tajemství
Bronzové hory
Odchází za stíny
Do tance snů

Parník

Malinký parník
Putuje pomalu
Kodrcá v přívalu
Míchá vodu

Dřevěné srdce
Nejvyššího stožáru
Trpělivě čeká
Žlutou bouři






Slza

Ve vaně
Odevzdaně
Uvadá
Slza

Za tři rána
Vezme ji kráska
Housenka
Do nebe


Pozvánky

Unavenost
Z údů dýchá
Čas pod okny teče
Svět je sám

Touha snů
Letí do dálek
Na vzducholodích
Starých pozvánek


Žáby

Na mezi
Slunce spí
A pod mezí
Mluví žáby
V tůni

Na mezi
Leží spása
Les to neví
Přišla ona


Rytmus

Ukryto
Srdce buší
Ten divoký rytmus
Otřásá vesmírem








Stromy

Před domem stromy
Stojí neokázale
S tichostí
Slyšitelnou psům

Temnotu jejich kmenů
Mlčky pohlcuje sníh
Jakoby ten sníh
Moje srdce bylo


Stromy II

Vzduch za oknem
Ani se nepohne
Tichounce mlčí
Spolu se stromy

Hledím ven slepě
Dobře mi není
Špatně to ne
Je mi jak stromům


Stromy - epilog

Stromem být
Na jediný den

Kolik bych poznal…

Nebe

Nebe ach nebe
Letí tu kolem
Proč neletíte sním
Copak to neslyšíte

Ptáci s jejich křídly
A s jejich rodinami
Opouští náš kraj
Aby se nevrátili

Chcete letět
Však kam vede let
Ach lidé ubozí
Kde cíl je cesty

Chcete vzlétnout
Však křídla schází
Ptákům závidíte
A házíte bombami







Slova

Slova jsou nedokonalá
Marná je naše snaha
Říct
To co jsme chtěli

Namalujeme obraz
Zazpíváme písničku
Snad napíšeme báseň
Nebo vyrobíme židli

Je v nich vždy kousek
Z našich rukou
A našeho dechu
Pokud jsme byli pokorní

Jestli věc neuspěcháme
Vznikne něco pěkného
Větší než my
Než náš život

I ono je jenom stín
Toho co vidíme
V našich touhách
To víme dobře


Bílá nit (experiment)

(Na bílé nitce
pod bílým sluncem
padáš
na bílou dlaň
konečně beze lží
strašlivě sám)

pod vod upíři
vypouští bubliny
směješ se
ale víš
už dávno nepatříš
do naší rodiny

hrůza jde okolo
koutky ti cukají
rybičky koketně
na tebe mrkají
hej malej outsider
pojď s námi na vandr

moře je plné
pitomá představa
do prčic reservé
zas někdo nadává
srdce ti neserve
i když už skonává-š

(dřepíš tu
sám nějak
mlčíš tu
jako rak
zavíráš oči
vlnky se točí)

beznaděj bolí
i když jen potichu
kolik pak stojí
uvidět Afriku
spatřil si nenávist
smála se na břichu

co je to radost
tážeš se anglicky
dost prosím dost
křičíš cholericky
to je jen pitomost
mluvíš teď prakticky
býval si hrdina
don Quiote statečný
vlní se hladina
tys velmi netečný
umírat udatně
je hrozně zbytečný

(Zavřeli nad tebou
svět vzduch a mraky
s lítostí zahrabou
než půjdou taky)


Smutnější struny…
Mrtvé kopretiny

Smutek mne obestírá
Závojem z kopretin
A z tvého dechu

Nad námi svítí nebe
Sevřeni v horečném kruhu
Oba nás pálí zima

Smutek k nám přišel na večeři
Připravil poslední políbení
Poslední doušek vína

Zem spí my bdíme
Pomalu odcházíme odevšad
Čas ztratil svou rozmanitost

Pohlédneš naposledy
S úsměvem polovičním
Teskný stisk ruky

Opilec zpívá si v parku
Mrtví spí pod květinami
Sami jsme v naději

Skláním se pod nekonečností
Temnota hladí tvá líčka
Polibky ve věčnosti utichají

Rozrušené stíny pod lampou
Vykročím do hrozné temnosti
Naše láska je v kufírku pohlednic

Z celého času máme jen vteřinu
Páska v magnetofonu praskla
Dřív než přišla jaderná raketa
Naše bída

Beznaděj je
Životní pocit
Naši generace
A možná všech generací
Od stvoření světa
Však naší víc
Jak zdá se

Hledání smyslů
Východisek ze zoufalství
Z bolesti a smutku
Ze smrti a osamění
Místo nebe jen alkohol
Místo naplnění jen supermarkety
Co čeká nás po konci našich těl

Má naše cesta hodnotu?
Má směr?
A má vůbec význam?
Existuje vůbec?
V pohledu na čas hvězd
Na nekonečno světelných let
Na prázdnotu shonu

Existuješ bože?
Existuješ duše?
Existuješ krásná pravdo?
Existuješ Ty nevyslovitelné?
Zbyly nám myšlenky
Jejichž život
Životem jepičím je




Ztracené děti

Děti z koncentračních táborů
Hledají svoje matky
Své otce s fousy na bradách
Jejich sourozenci už nežijí
Z prarodičů jim udělali prach
Který navždy bude ve vzduchu
Bezmocný kroužit
Hledí na smrt ve dveřích
Vidí ji tak zblízka
Mnohem dřív než tomu mělo být
A ona se blíží
Tak tiše
Tak rychle
Děsivě volá je ze světa
Ach v očích je mrtvo už dávno
Bezmezná prázdnota vychází z víček
Židovské děti křičí na všechny
Do posledního koutu země
Na každého člověka
I na tebe
Za co za co
Co jsme vám udělali
A pak zahynou
A my budeme žít

My tu budeme žít




Quo vadis

Člověče kam jdeš
Kam pochodují tvé kroky
Přes všechna ta staletí a moře
Přes malá i veliká hoře
A propasti trýzně

Kam dojdou tvé stezky
Pod oblohou přesycenou hvězdami
Které si spojil do souhvězdí
Po lupení trávy
A bolesti pošlapaných květů

Kam jsi si vyšel
V čase plném zimomřivosti
A zjizvených hořkých duší
V době opuštěných hlasů
Kvílivém praskotu kostí

Proč si se vydal na cesty
Zoufalou nadějí čpící
Kde rozedírá tvé srdce
Zpěv zaniklých prvních lásek
Krajem uvadajícím smutkem,

Proč zastavil jsi človíčku
Dál nemůžeš už dýchat
Vzduch strasti krve bezpráví
Cos taky čekal od doby
V níž slzy vytvořily řeku
Na kolenou

Kdybych snad potkal na cestě přítele
Velice silně bych ho objal
Necítil při tom rozpaky i když on možná ano
A neřekl bych ani jedno slovo
Chtěl bych jen aby se dozvěděl
Že ho mám rád
A aby se to dozvěděl dříve než umřu

Pak bych si klekl na kolena
A prosil lidi o odpuštění
Vím že ho potřebuji
Nakonec bych se sklonil před Duchem člověka
A až by se mého ramena dotkla smrt
Pohladil bych vlasy opuštěné žebračce
A umřel klidně v jejím náručí
Pláčete?

Ano pláču
A často
Ale tak
Aby to nikdo neviděl
Tráva to však na mě pozná vždycky
Stejně jako já na ní














O nás

S plným břichem
K televizím usedáme
Venku umírají duše

U lahví vína
Hlučně se smějeme
Sebevrazi se potichu houpou

V cirkusových stanech
Klauni buší do bubnů
Lidé se třesou v epilepsii

Před zářícími supermarkety
Vsunujeme žetony do vozíčků
Děti s obrovskými břichy brečí

Prsteny s diamantem
Podáváme noblesním dámám
My dávno už mrtví


Sto miliónů

Sto miliónů mrtvých od našeho narození
Sto miliónů mrtvých do naší smrti
Tisíce nezvěstných stovky mučených
V dobách našeho žití

Bezpočet nešťastných
Strašlivé výkřiky umírání
Kresby smrti na tvářích pitvaných
Haldy mrtvol v našich duších

A my tu sedíme
Čekáme na její příchod




Prázdno

Jestli jen veliká prázdnota
Čeká nás všechny
Strašnější než beznaděj
Pak radit něco
Hloupým se jeví

Jen láska pak cenu má
Možná…


Pádla

Věty letí černotou
Copak se z nich nakrmí duše
Pluji tesknotou
Smutných pádel jsem se dotýkal




Nehnutost

Až mne víly bodnou do srdce
A zrodí se v mých žilách smrt
Budu se ptát proč už teď
Budu plakat že musím umřít sám

Až ucítím že zbývá mi jen minuta
Tohoto i všech jiných světů
Strašně se leknu posledního nádechu
A pak už nic jen strnulost

(Možná ucítím vztek a možná jenom smutek
k čemu mi taky bude odvaha hrdinů
jsem zbabělec já přiznávám to konečně
bojím se toho co musí přijít)
Dvacáté století

Století v němž na svět jsme přišli
Bylo stoletím mnoha lidí bez srdce
A taky mnoha lidí se srdcem dobrým
Mnoha vynálezů a mnoha smrtí nevinných
Bylo to století plné pýchy nadutých
A plné snahy o mír

Na toto století nestačí báseň
Nestačí na ně ani moře slz




Co dál?

Opuštěn jsem sám
Nikdo druhý tu není
Neumím s vámi
Mluvit ani jíst
Co dál napsat
Snad pokusit se
Dát zemi polibek
Na tvář a čekat
Plakat bych také měl
Ale co když zapomenu
Slzy za hradbami zla
Hlava se mi zatočí
Z té opravdovosti
Co udělám pak
Až škrtnu fráze
A začnu mluvit
A mlčet
A žít tak pokojně
To už ale nejde
Ztracený

Utahaná existence
Čas mrká víčky
Na kopcích bublinky
Lhostejně pukají

Bezejmennost očí
Den ztratil tvar
Louky už voní
Jiným lidem










Motílí let

Na ulici ležel motýl
A vůbec neulétl
Když se moje prsty
Setkaly s jeho křídly
Potom mi na dlani
Tiše umíral
Má slza s cinknutím
Dopadla na jeho tělo
Jestli ne ve skutečnosti
Tak přece to nebylo méně skutečné
Když se motýl nehýbal
Po neúspěšných pokusech
Vzkřísit ho
Zjistil jsem
Že jeho smrt
A každá smrt
Je nepřekonatelná
Hodil jsem ho pomalu tam
Odkud kdysi prvně vzlétl
Do země
Pokryté hlínou
Najednou se stalo
Něco neočekávatelného
Motýl znovu létal
Potom za několik vteřin
Dopadl na zem
Napořád
To jen od větru dostal
Sbohem

Záchvěv

Přes krunýř síly cítím jen slabost
Dnes jsem se nadechl svého umírání
Jen kdyby té touhy po Ní nebylo
Přijal bych odvážně Samotu

Můj zánik přečetl jsem na svém čele
O konci dní vypráví mi mé oči
Slyšel jsem na polích svoji smrt
Cítil jen mráz že nebudu nic

(Ach vyprávějte mi ta zbožná pořekadla
Zpíval bych dny kdyby byla to pravda
Ano osladí zotročí upraví životy
Smrt ale bude vždy stejná)








My

Srdce máme uzamknuty
V železobetonových skrýších
Vousiska obrostlé strupy
Lidé a zvířata ve všech říších

Slzy tak strašně chtějí ven
Náš soucit a duši ukázat
Však přichází poslední prokletý den
Navždy je musíme pochovat

Lásky máme zavražděny
Tu vraždu spáchali jsme v srdcích
Srdce plná divné pěny
V zlatem vykládaných klecích

Naše plíce chtějí dýchat
Naše těla tolik chtějí žít
Nemůžeme málem kýchat
Smíme jenom hodně hodně pít

My lidé s krví studenou
S jmény co ztratila svůj význam
Před hospodou na kolenou
Na jiné řveme "dej sek nám dej se k nám"

My stádo s tváří od krve
Dávno jsme zabili své vůdce
My nechlastáme poprvé
Chcem řvát a chlastat pořád více
Sami

Opuštění
V zapomnění
Vyhnanci národů všech
Krátí se dech
A zkoušíme tep
Srdce ještě tluče
Nikdo není k ruce

Chvějeme se
Potíme se
Tělo nás pálí
Kam nás to dali
Kde naši milí žili
Tam nás zabili
Foukáme rány
(Jen sobě sami)

Nemáme nic
A smrt nás děsí
Na stropě běsi
Pro nás si jdou
Bolí to ou
My uvěznění
My zatracení

Bez lásky
umíráme






Zpět