Texty - Anya
kontakt

:) Hippíkem být :)

Tu krásnou dobu prošvihla jsem,
jak jen se moci vrátit časem?
Toužím v té době si žít,
za svými názory pevně si jít,
v zástupu hipíků stát
a ostatní neuznávat.

Proč neumím na kytaru hrát?
Sama sebe ptám se tolikrát!

Chtěla bych poznat trošinku
tolik lásky, míru a přátelství,
alespoň na chvilku
vžít se do toho bláznovství.

Sedět si na trávě mezi rozkvetlými lučními květy,
s přírodním věnečkem z pampelišek
a vůbec nepřipouštět si jak konzervativní sou jiné světy.

Krásné by bylo na bongo hrát,
na hlavním nádraží společně se smát
a do toho zpívat si jen,
jak nádherný my si žijeme sen.

Ulicemi Manhattonu jít,
odporovat válce a zabíjení,
jen míru a lásce vydat se vstříc.

Nevidět ostatní,
ulicí protancovat.
Proč nic takového již není?
Proč je jen zloba?

Být celá v batikovaném oblečena,
s všude se pletoucími zvony
a barevnými šátky ověšena
a nevšímat si konvencí doby.

Ganju a písáčky na krku mít,
kol hlavy šátek si vzít,
lennonky nasadit
a můžem jít.

Kluky s dlouhejma vlasama
na pařbách potkávat,
zásadně nezdravit-
jointa podávat.

V extázi s přáteli se milovat,
s neznámými lidmi celou noc protancovat.

Uctívat Lennona,
o Woodstocku snít,
jak v ráji pod nebem,
chtěla bych žít.

Nevímat si všech těch lidí kolem sebe,
vždyť je překrásné vidět jen nebe.



. . . .
Přála bych si, aby sis uvědomil jednu věc.
Jsme jenom střípkem času na planetě snů.
To vůbec nic neznamená.
Náhodné setkání dvou myšlenkových črtů.
Záblesk.
Ne vždy zůstává pravda.
Bylo by moudré iluze opominout.
Vteřina trvá.



. . . .
Dříve než začneš psát recenzi mojí duše
...........................................prstem do písku
předejdi křivku svých ideálů
zavři oči
a snaž se vybavit si prostor,
kdy ještě fantazie stála za prahem.
Málokomu se to podaří.
Protože nevěřím experimentům
Sama ti podám kopretinu
A pravdu ponechám náhodě.



. . . .
Potmě a potichu ruce si hřejem
Prsty a dlaně, co dokážou mluvit,
co umí pohladit a zaženou samotu
Sčítáme dotyky času, se smějem
A střepy zrcadla skryjí mou nahotu.
Míjíme naději
Prý mě má za krásku
Tak mlč už raději
A mysli na lásku
Na lásku z provázků
Na cestách z oblázků náhodně potkanou
Polibky protkanou
Dlaněma zdobenou.



. . . .
Mít dlouhý vlasy a uctívat lásku
Jako John a Yoko
dělat si svoje
Bláznivý mládí
ČEKÁME NA BYTY, NA DEKRETY, NA PŘÍSLIBY
Chodit bosí v trávě a přitom nezašlápnout sedmikrásku
Mít hvězdy, které se umějí smát
ŽIVOTNÍM KRÉDEM SE ROZUMÍ VIDEO, SATELIT,
DEVIZOVÉ KONTO ČI KADOROČNÍ ZÁJEZD DO JUGOSLÁVIE
Předávat kladné vibrace
Něžně, lehoučce pohladit
POČÍTAČE, POČÍTAČE, POČÍTAČE
A když nás napadne, na strunách nastavit plynulost všednosti
PROČ SE PORTA STÁLE RYCHLEJI STÁVÁ MASOVOU ZÁLEŽITOSTÍ?
Milovat Baudelaira a Hraběte a Freuda
Bibli a hříchy podsvětí
Přiznat sama sebe
Být lidmi
NAJDI MI ROMANTIKU VE MĚSTĚ KDE ŽIJE SVATAVA ANTOŠOVÁ



. . . .
Někdy, když se naše pocity nezkříží
A patříme jenom sobě
Bez šatů a přetvářek
Zavřu oči
Spasit, zabít , prožít, navždy umlčet
Vymazat z paměti a ze snů
Bože, jestli existuješ , odpusť



. . . .
Láska je jedno velké sobectví
Láska je životní klam
a Voltaire i ty
Všechno a nic
A nepřeberné množství pocitů
Najednou
Je ve mne potřeba
Výpovědi, čistoty, hnusu a pochopení
Impresse? Jen tak? Proč?
A maluju a miluju
A maluju a miluju
Tak drze tak trpce, tak klidně,
Tak málo

A je tu život (ve své ohrádce)



. . . .
Jsem zvadlá květina,
Co nerozkvetlá usíná
Tak tiše naivní, tak smutně zmatená
Tak vroucně frigidní, bez víry ztracená
Vím šíleně málo i z toho,
co existuje jenom ve mně



. . . .
Zdálo se to nemožné
Tak daleké a nedozírné
Nikdo by netušil,
že by to tak mohlo dopadnout,
jak zvláštní je pocit bytí
volně se rozhodnout
a vypadalo to tak zvláštní,
okouzlující, vzdálené
a nedostižné.
Stačí prožít jednou,
navěky cítit tu krásu
Být volný
Vznášející se
jak nejvýše nám sny dovolí
Avak stačí to?
Nepochopení bývá příčinou
Nic víc jen se odrazit,
být něco víc.
Nedostižný před ostatními
Zvolit si směr
Beton se blíží.



. . . .
Byl jak záblesk
Vzpomínka
Zdánlivě nevratná
Chvilka porozumění
Zvláštní vidina
Jen uchovat vědění, že tu byla
Osudová chvilka
Jak rozumět svým myšlenkám?
Jak znát své pocity?



. . . .
Byla noc
Temná chladná, tiše dopadající na beton,
Tma. Tma tmoucí.
Ani tichá ani nedozírná.
Jen světlo lamp zaplaší svítání
Avšak již nikdy nespatřit úsvit
Již nikdy nevyjde slunce.
Noc tedy neskončí svůj zvláštní koncert
Tu a tam klapnou domovní dveře,
Jak se život probouzí,
by zatlačil tmu a zrušil tak
dozírné vidiny spánku a noci.
Nuzný chudák věděl.
Tušil.
Byla větší tma a zima
než se zdálo býti.
Tma tmoucí.
Černočerná noc.
Tma či světlo? Noc či den?
Teď nastala tma
Být či nebýt? Žít či zemřít?

Zpět