Texty - D.K.Snitilý
kontakt
TAŽNÍ PTÁCI

Koukej výš, co tě nemá, až do mraků,
stloukej kříž, ústa němá, světlo majáků.


Tam, kde tažní ptáci svá křídla rozprostřou,
každý rok dají si tu práci a na podzim vypadnou.

Ještě chvíli slyš dobrý rady, co ti oznámí,
mýlí se, když - myslí, že tě tady ochrání.


Tak vypadni už z hnízda, roztáhni křídla, leť,
život, to je výzva, už nelze otálet.

Tak jak tažní ptáci svá křídla rozprostřou,
každý rok dají si tu práci a koncem léta vypadnou.

Sny, za kterými táhnou, jsou jejich potravou,
za úspěchem, láskou, za štěstím, za slávou.


Vypadni už z hnízda, roztáhni křídla, leť.
To je ta šance, výzva, už nelze otálet.

Tak jak tažní ptáci, jež přízrak zimy ohrozil,
tak i oni se vrací, když najdou cesty cíl.


OSAMĚNÍ
( otázky ? a odpovědi ! )

Neprůhlednost obličeje
značí osamění,
jen jeden z nás se pousměje,
i když to k smíchu není.

Tak na co hledat kompromisy ?
Z lásky dělat zvyk,
vždyť nad tím vším stejně visí
velký otazník.

Kdo je sám a kdo se dělí ?
Zbytky tváře stárnou,
ještě máme, co jsme chtěli,
ta snaha - zdá se marnou.

Neprůhlednost obličeje,
co pozbyl lesk a třpyt,
skryté stopy beznaděje,
kde jen slova vzít ?

Tichá slova plná křiku
v každodenní šedi,
vykřičník místo otazníku,
otázky bez odpovědí.

Tak sedíme tu spolu,
však nejspíš je to klam,
u jednoho stolu
a přece každý sám.


LENCE

Táhnou, tíží, padají k zemi
do dalšího střetnutí,
nejistí a málo chtění,
plni bázně, strachu, nechuti.

Kolikrát si řekli, že to sbalí,
uzavřou se do své samoty,
tady není nikdo dokonalý,
uznávají se jiné hodnoty.

Prahnou, vzhlíží se v záři lesku,
nikdo neocení jejich píli,
trochu trapně touží po potlesku,
uznání těch, co je odsoudili.

Napadlo tě někdy, jak se cítí,
jaké jsou ty každodenní splíny?
Asi budou celý život biti
jenom proto, že jsou trochu jiní.


REQUIEM PRO NEMILOVANOU

Uznáš svou vinu, přijmeš trest,
vstříc k tvému klínu dám se vést
na onen svět.

Zní nějak zvláštně ten tvůj hlas,
plamínky vášně hasnou v nás
dnes naposled.


Dvanáct párů moudrých očí
zkoumá podstatu tvého činu,
žádný z nich se neotočí,
vše rozplyne se v dýmu.

Popálený tělo nahý,
nic prý věčně netrvá,
mělký hrob pro sebevrahy
v nejzašlejším koutě hřbitova.

Nijak šťastně
svíce planou,
kdo z nás měl vlastně
na vybranou ?!

Farář dávno z role vypadl,
otec zdál se vcelku chladný,
je jim jasný, že tvůj případ
nebyl až tak mimořádný.

Matka spustí trapné vzlyky,
doma před zrcadlem nazkoušený,
už zmuchlala tři kapesníky
a teď čeká na rozhřešení.

Příbuzní a spolužáci -
Ti všichni s hlavou skloněnou
snad si jednou dají tu práci
a v dobrém na tě vzpomenou.

Brácha v křeči,
co se děje,
snad nebrečí ?
Ne - on se směje.

Ten jediný to pochopil!

Spousta předstíraný bolesti,
ksichty, které dobře znáš,
svou pietní slavností
je jen o čas okrádáš.

Dvanáct párů lhostejných očí
ať soudí vlastní vinu,
po bitvě každý generál.
Žádný z nich se neotočí,
až rozplyneš se v dýmu,
kdo z nich Tě vlastně znal!


POLŠTÁŘKY

Polštářky hebkých prstů
kráčí směrem k městu.
Nad zemí se víří prach.
Neminou se těsně,
trefí zcela přesně,
cíl už mají na dosah.

Sevřeni v pevném šiku,
za pár okamžiků
před branou se zastaví.
Obrněni v zlatě
od hlavy až k patě,
nad průvodem vlají zástavy.

Meče, luky, štíty,
rozmrzelost bytí,
řvou si hřmotně do kroku.
Zde před branou města
končí jejich cesta,
trubač vyzve k útoku.

Plení, zuby cení,
padá opevnění.
Rozpoutaná zběsilost.
S předstíraným klidem
přišla láska k lidem,
nezvaný či zvaný host.

Polštářky hebkých prstů
našly svoji cestu,
ruka v dlani spočine.
Myslím jenom na ni,
mám jen jedno přání,
ať nemyslí
na jiné.


DIVNÝ ŠACHY

Život občas hraje,
jó, dost divný šachy,
když před bránou ráje
umíráme strachy.

Tak dej si, klidně dej.

Vychutnej tuhle chvíli,
kdy můžeš si dát
jehlou do žíly,
vše, co máš tak rád.

Sny divoký a krásný,
vždyť jde jen o pocity,
snadný, leč propastný
únik z reality.

Bráníš se mnohem víc
a mnozí z nás
Ti můžou říct …
Bráníš se mnohem víc,
nebožtíku - poslední přání
jen tak ze zvyku
sevřít stříkačku v dlani.

Život občas hraje,
jó, dost divný šachy,
když před bránou ráje
umíráme strachy.

Tak dej si, klidně dej.

Tohle je prdel světa,
vážně je to bída,
díra stokrát jetá,
jeden druhého hlídá.

Vychutnej tuhle chvíli,
kdy jindy než hned,
I moudří se mýlí,
na to vem hochu jed.

Bráníš se mnohem víc
a mnozí z nás
ti můžou říct …

Bráníš se mnohem víc,
však marná snaha, říkáš ne.
Snad věčnost váháš,
než znovu podlehneš.

Rozsudek vlastní smrti
ráčils podepsat,
už ti mozek drtí,
není proč se bát.

Tak dej si, pro mě za mě dej.

Vychutnej pomíjivý štěstí,
žíla tvá je cíl.
Stál si na rozcestí
a špatně odbočil.


Zmítá se, prosí, bolí,
rány, co sypeš solí.
Nechce Ti žádnou šanci,
žádnou šanci dát.

Probouzí, usíná,
v očích má,
když umírá,
poznání.

Teď ví, že jinou cestou měl se dát.



INCE st.

Vážíš slova na miskách,
nač to skrývat, nač ten strach.

K čemu pláč a k čemu smích,
jak stopy mizí v závějích.

Paměť těch, co bez paměti
světem táhnou, k cíli nedoletí.


Dávno
nejsi osamělá,
je psáno,
že jsi zapomněla.

Tak vítej,
padaj hvězdy bledý.
Klidně sčítej
špatný odpovědi.

Skrytá
touha po zločinu,
budeš bitá
v šeru nočních stínů.

Je dáno,
že nám neprominou
příští ráno,
hraj si na nevinnou,
jen hraj.

Dávno
nejsi osamělá,
je psáno,
že jsi zapomněla.

Tak vítej,
padaj k zemi šaty,
klidně sčítej
svoje noční ztráty.

Touha,
bolest po setmění,
kdo se rouhá,
trápí ve vězení.

Je dáno,
že nám neprominou
příští ráno,
hraj si na nevinnou,
jen hraj.


MÁŠ JEJÍ OČI .....

Máš její oči, úsměv, vlasy
i ve tvářích dolíčky,
bavíš se a žízeň hasíš,
zatímco já v šeru u svíčky.

Čekám, až se domů vrátíš
z přísně tajné oslavy,
nevědomky mě tak trápíš,
však chápej moje obavy.

Jsi jediná, jsi pro mě vším,
i přes drobné neshody,
myslím, že Tě chápu, že Ti rozumím,
teda až na ty pozdní příchody.


Máš její půvab, šarm i hlas,
slabost pro kluky nesmělý,
v tvých očích zrcadlí se čas,
který vaše světy rozdělil.

S tím, že bylo to tak prostě daný,
smířit se nikdy nehodlám,
fakt, že zůstali jsme na to sami,
byl dost těžký pro oba.


Zdá se, jako by to bylo včera,
nekonečné minuty, beznaděj, zlost,
apatie, zoufalství a nedůvěra
v jakoukoli budoucnost.

Já nevěděl, co si mám myslet a co říct,
když doktorka mi sdělila,
že nedalo se dělat víc,
jen jedna z vás ten porod přežila.



Pozvolna končí další den,
proč jen mráz mi běží páteří,
když jsem na mou duši přesvědčen,
že co nevidět se vplížíš do dveří.

Vkradeš se domů jako zloděj,
dovolím Ti i to, co bys správně nesměla,
je mi jasný, že jsem v nevýhodě,
do roka a do dne budeš dospělá.

A pak se ztratíš, jak to bývá,
nevím, proč bych sobě lhal
a až se vrátíš budeš skrývat,
co Ti život přichystal.


Ty jediná jsi pro mě vším,
hmatatelná vzpomínka,
říct Ti to však neumím,
to uměla jen maminka.

Máš její oči, úsměv, vlasy,
stejné dolíčky ve tvářích,
dozráváš jak v polích klasy,
den po dni mi prozáříš.

Jen díky tobě ještě dýchám,
což ty ovšem netušíš,
slova, která z tvých úst slýchám,
jsou balzámem na duši.

Která trpí náhlou ztrátou
dlouhých sedmnáct let,
tak to, prosím, se svým tátou
koukej ještě chvíli vydržet.


DON QICHOTE

Říkáš: držím palce,
co víc říct se dá,
totiž
v mé soukromé válce
nikdo neumírá,
přesto
většina už padla,
když to bylo nutný,
to víš,
plná držka žrádla
to je fakt nechutný.

Dál temný stíny tmavnou
a melodii dávnou,
válečnou
vítr ve vlasech hrál.

Bloudí v záhybech tvé tváře
paprsek slunce záře
poslední, zbytečnou
šanci mi vzal.


Kácí stromy, lidi,
zvrací svědomí v nás,
o . k .
ty shnilý ty odklidí,
než se protrhne hráz,
s chutí
cpou si ty své hlavy,
dokud je čím,
koukej,
pár minut do popravy
mrtvý nevyléčím.

Dál temný stíny tmavnou
a melodii dávnou,
válečnou
vítr ve vlasech hrál.

Bloudí v záhybech tvé tváře
paprsek slunce záře
poslední, zbytečnou
šanci mi vzal.

Dál temný stíny ........ ( hořké pousmání )

Třebas i vítr změní svůj směr,
ten souboj s větrnými mlýny
stejně
nikdy
nebude
fér.



RUSKÁ RULETA

Doufá a hledá,
jak jen jí to říct,
zoufá ..... si, ach běda
nenajde nic.


Já zamknul svůj svět
na deset západů,
vracím se zpět
od jihu k západu.

Já zamknul svůj svět
na deset zámků,
dnes naposled
pistoli k spánku - přiložím.

Ten chladivý kov,
života břemeno,
netřeba slov,
vše již bylo řečeno.

Ten chladivý třpyt
hebký jak satén,
kdo postrádá klid,
zdá se být zmaten.

Jen prázdné cvaknutí,
pocit strachu i úlevy,
jak šátkem mávnutí
slabost se projeví.

Roztáčí bubínek
druhý z nás dvou,
řetězce vzpomínek
přervané ..... hnusnou zradou.

Bývalí přátelé
na smrt a na život,
mráz běhá po těle,
výstřel by přišel vhod.

Ne každý z nás je sebevrahem
na šachovnici života,
partie se jedním tahem
leckdy řádně zamotá.

Žijem - se strachem tvorů,
co já mám, jiný nemá,
příčinou našich sporů
byla jistá žena.

Žijem - nebo přežíváme,
HERGOT KRUCINÁL,
proč před světem se zamykáme,
když soupeř - šach mat dal.

Tak plačte, prosím, nad tou scénou,
nedbal rady varovný,
pěšák s hlavou prostřelenou,
padl k nohám královny.



HORŠÍ UŽ TO NEBUDE

Přišla, zdá se jiná
ve svátečním oděvu,
v ruce kosu třímá,
já jí odezírám z rtů.

Ptá se stručně, rázně :
proč máš v srdci chlad ?
Já neodpovím, vážně,
nezkoušej se ptát.

Jsem zatvrzelý, skoupý,
nač mluvit, škoda slov.
Tak bezcitný a hloupý
jak starý filosof.

Starý ve svém věku
dvaadvacet let,
já nikdy nebyl v Rusku
však dvakrát jsem o něm četl.

A snad proto nechci radit
těm, co chtěj zůstat čistí,
jak splynout s davem, ladit,
být si sami sebou jistí.

Být jako ze škatulky
leč uvnitř zcela prázdný
jak pevně sepnout půlky,
když zazní povel rázný.

Kráčet směle v čele
po vzoru bezejmenného hrdiny,
k tanci vyzvat nepřítele,
cítit ten dotek dějinný.

Pak když tě k zemi srazí,
tak jak hynou ptáci v hejně,
milenci i vrazi
jsou na tom v podstatě stejně.

Dál pochodují s těmi,
jež hájí zájmy lidu,
milují svou zemi
ale ..... stejně tak i její mravní bídu.

V křesle složí staré kosti,
pohledem přejde sbírku knih,
jak se hostí nevítání hosti,
by nevyčetla z nich.

To spíš je psáno černou tuší
v knize lidských osudů,
kdo sklidí záhon růží,
kdo posměch, ostudu.

Dál ptá se : co Ti chybí,
proč máš v srdci chlad ?

Já nikdy neměl lidi,
ach, neměl jsem moc rád.

Věz, řada z nich ti tleská,
jsi-li na vrcholu sil,
že včera není dneska
jsem dávno pochopil.

Poraněn sečnou zbraní,
obrněn hradbou štítů,
má samota mě chrání
za dveřmi mého bytu.

Pomluva, zrada, lhaní,
vždyť kde kdo chrlí síru,
to slova jsou tou zbraní,
nehrozí hrozba míru.

S povděkem přijme šálek kávy,
do whisky prosí led,
se zájmem poslouchá noční zprávy,
co přinesl blázen svět.

Další pokles měny,
causa "Eman" ne a ne se hnout,
udílení cen Grammy,
tři vraždy, jeden soud.

A na závěr, jak všeobecně známo,
svatba dvou známých osobností,
řekli si své ano
před zraky třináctiset hostí.

Pche, svatba, nesmyslné poblouznění,
to je přece, milá smrti,
pohřeb svobody a volnosti.
Skutečný život pro mě vskutku není,
a tak s klidem, beze strachu
přijmu tu tvou ránu z milosti.

A přece, zdá se, že se bojíš,
cítím ten smutek v očích tvých,
no, řekni - jak si vlastně stojíš
ve věcech srdečních?


Proč pořád ptáš se ? A co láska ?
Kdo z nás o ní sní,
kdo z nás ji prožil, koho láká
a kdo ji pochopí !

Víš, i mně bylo dáno
prožít pár lepších dní,
dřív než bylo její jméno vytesáno
v kámen náhrobní.

Ty dvě šťastná léta
čerpajíc studnu radosti bezednou,
dnes však všechnu bolest světa
měnil bych za tu svou.

Vždyť nesu břímě viny,
snad osud si s námi pohrává,
tam do tmavé hlíny
měl jsem být pohřben já.

Tak proto cítíš chlad,
to v srdci mém je mrtvá zóna,
proč nemohl jsem stát
tam, kde stála ona.


Nuže tedy, na cestu se dejme,
přeruším trapné ticho,
je snad nad slunce zřejmé,
co znamená tvůj příchod.

Kdepak, synu, jenom klid,
ještě nepřišla tvoje chvíle,
já vlastně měla Ti jen vyřídit
pozdrav od tvé milé.

Zpět