Texty - Lukáš
kontakt

Hluché kroky vedly do sklepa.

Postava, které unášely tělo, se usmála.

Muž v ženě. Respektive.

- Žena v muži.

Rituál extáze.

Ten, co tě přinutí šílet.


V doposavad ospalé tramvaji, - plné zmučených lidí, - každičkej v jiný barvě a náladě, - utiskovaní jak králíci ve dřevěnym příbytku, čtu o překrásné minulosti snu a o toulkách po neposkvrněné zemi, - plné obrů, - sladkých, roztomilých, milých obříků, - a zvěře, - a deště, - a větru, který tě nepřinutí zoufat si.

A jak tak vykouknu z okna, - té výseče úhlu pohledu na svět, žasnu nad ranními červánky, - nad tou koulí nekonečnou, - co se snad i zmítá v oněch rudých barvách sladkého probuzení pod železničními kolejemi, - sahá do minulosti, - nic ti nevyrve z tvého těla, - jen tě potěší.

Ponurý, - leč nepřehlédnutelný komín spalovny, vypouští ze svých útrob stejně jako člověk to, co se do něj už nevejde. Ta černá oblaka vplouvají do rudých vlnek a černí ptáci na útěku lemují tu šou.

Tmavé budovy věžáků stojí nehybně, - každý den pozorují představení tak milé, - že na pár minut zapomenu na všechnu tu hrůzu a scháňku města a raduji se, - proč ? vlastně ?

22. 10. 02 ( Červánky ranní )

Stačí se dívat, stačí se dívat!
Ať už mám na mysli kapky ranní rosy, či neunikne mé pozornosti dívka s ďábelskou kšticí, vše je součástí oné vesmírné jednoty, co si tak ráda hraje ten svůj divadelní kus, proti nudě miliard dušiček.

Myslím, že příběh - vypravování toho, co se stalo, se stává takovým tím zvláštním egoismem každého z nás. I já mám nutkání celou tu minulost, která ovšem nežije jen tím svým již odehraným představením, zhmotnit na list bílého papíru, vtisknout slova do černých znaků, slova, která jsou tak proradná, proradnější než-li rudý květ, proradnější než-li noční měsíc a záře hvězd.

Každý se pokoušíme a toužíme žít někde úplně jinde, než kam nás zrovna zavedl OSUD. OSUD je tvůj mistr loutkář, OSUD je tvá víra v něj. A místo proniknutí do oné záhady, se jen tak uzoufáme z bezvýchodnosti a neprožijem vůbec nic. Kdo řekl, že není možné zasadit malou cibulku v asfaltu?! Kdo ti přikázal, abys jezdil autobusem a spaloval tento svět?! Nikdo tě nenutí zabíjet živé tvory!

25. listopadu 2002

Když píšu, cítím se jako věčnej pozorovatel života, - nic mi nepůsobí takovou nespoutanou rozkoš. I přese všechnu pomíjivost slova a jeho nedokonalou grafickou stránku jsem na něm do jisté míry závislý. Občas mi připadá, že jsem právě našel pravdu v zrnku písku, - potopil se na dlouhé hodiny a hodiny do nezkrotitelných vln prosoleného oceánu a po té dlouhatánské době jsem se vynořil s již dávno vyhynulou škeblí, kterou tlačilo to zrnko, - a tak ho obalila a perla je na světě!

Čím by byla hvězda bez slova, čím by byl Měsíc bez pojmenování? A čím se stává hvězda - v tom slovu, a čím je Měsíc - uprostřed slova? Něčím víc?, něčím míň?

I slovo lze znásilnit, i slovo lze napudrovat a zkrášlit, i slovo lze pokořit a zbít.

Nechte Měsíc Měsícem a Slovo Slovem - Písmenko Písmenkem.

Nač vyjadřovat svou extázi slovy, - tak nedokonale své city obnažit, - jen málokdo to umí snad i líp.

29. listopadu 2002

Po smrti ho stáhli z volné kůže.
Krvavé maso pohřbili.
Ošetřenou kůži natáhli na dřevěný buben.
Jeho duch bude dál vytvářet extázi druhých.
Zkamenělou dýmku napěchovali zeleným listem.
Každý jednou potáhl do plic.
Vydechli do nebes při rytmech zemřelého.

( Živého )


Nyní opět !
lesní báseň:

blankytná modř nad hlavou

smrt jako každá jiná

život jako každej jinej

utrpení v žáru samo pro sebe

první hvězda
potažena zlamem !

tak proč se bát . . .


Jdu sám, - jak tomu asi pánbů chtěl, - ať už to označení vypovídá o komkoli, - kdo nade mnou drží svou ochrannou ruku, - jistě někde někdo takový existuje, - zdají se mi o něm sny, - i za pochodu noční opuštěnou ulicí, - kde je jen život, - probíhaj tu černý kočky v zastíněnejch uličkách, - pekaři pečou ten křupavoučkej chléb, - co už musí bejt v šest ráno dávno ve dřevěnejch pultech megamarketů i oněch milosrdnejch obchůdků pro pobudy, - jako jsem já.

Jdu sám, - jak mne pánbů stvořil, - ať už to bylo před staletími, - ať už to bylo včera, - či v nočním snu, - kdy se mi zdálo o všem možném i nemožném, - ať už jsem dělal cokoli možného, - či nemožného.

Jdu sám, - a s radostí vydechuji do třeskuté zimy, - ten svůj zvon až od plic rozeznívá se do krajiny, - která je tak potěšena, - že ho oslavuje bílým pláštíkem.

Jdu sám, - a necítím se být tak samotinký, - tak jediný, - necítím se býti jedinečný, - poněvadž vidím všechny ty lesknoucí se kaluže, - a mrože, - který v nich plavou, - všechny ty zakletý hvězdy, - a souhvězdí dne i noci, - všechny ty měsíce a slunce, - všechny ty jupitery a saturny.

Jdu sám, - s šedým šálem kolem krku, - se svou touhou po věčném putování onou noční krajinou, - se svou touhou po věčném štěstí, - po věčném vysvobození.

Jdu sám, - a nikdo jiný mne nespatří, - jen by se smál a pochleboval, - jak tápám v bludném kruhu.

30. listopadu 2002


Říkáme si blázni do života.
Všemu načmáráme veselou a pestrobarevnou masku.
Jen smrti důstojně se ukloníme v tichém okamžiku.
Uctíme památku a poženem se zase dál.
Na kamenné dlažbě starého města
se budeme potápět do čerstvejch louží.

Pohroužíme se jeden do druhýho, -
- i s láskou, i s půlnočníma
pěšákama v tramvajích, co se těší na spánek,
po tý rychlý chvilce, co popíjeli ve
starý krčmě líh.

Nejraději bychom ověnčili své hlavy půlnoční
hvězdnou oblohou, i deštěm, a větrem,
co nám nedá spát.

28. 11. 02 - 1:45

Zpět