Texty - Martina K.
kontakt
Loutkové divadlo
-----------------
Loutka potulného divadla
co korzuje si životem
zvědava, jak dopadla
ta hra s lidským osudem

Ty jsi ten "milostivý" pán
co tahá za špagátky
ty jediný píšeš scénář hrám
jejichž děj nevezme nikdo zpátky

Začátek dalšího představení
rozevírá se opona
štěstí v něm nazbyt není
smutek omílá se dokola

"Jsi jen dřevěná loutka na niti
jejíž role je určena
se srdcem, co necítí
byla jsi dlátem pokřtěna"

"Pocity vyryty ve tváři
od zrození po zánik
výraz, v němž jiskry nezáří
za to mám vzdávat dík!"

Vybuchla zloba života dárce
loutka zrosena potem
držíc ji rozevřel ruce
skončil s jejím životem

Bývalá loutka potulného divadla
co korzuje si životem
smutna, jak vypadla
z tvé hry s lidským osudem.
Zbyl jen stín
--------------
Jsi už velký muž
já ještě věřím na zázraky
v ruce drže nůž
skáču chtíc rozpárat ty černý mraky

Všechno víš, všechno's zažil
toužím to už vědět taky
život se úplně tak nepodařil
však neotočíš ho zpátky

Bloudím temnou ulicí
nenacházím konce
kráčím nekonečnou silnicí
nikde žádné slunce

Přišli jsme sem spolu
do města krásy, milostí
protloukali se nahoru a dolů
ulicemi pohody i starostí

Zmizel's, nevím kam
jen stín po tobě zbyl
věřím, že tě ještě potkám
tam, kdes naposled byl

Věřím, stále ještě doufám
naděje ve mě žije
uvnitř tiše si zoufám
lépe však už mi je

Nepřestávám věřit na zázraky
hledíc vstříc nebi
jednou roztrhnou se černé mraky
přestanu bloudit ulicemi
Vesmírná naděje
-----------------
Tajemný vesmír láká svými dálkami...mocné síly tě poutají k němu. Jeho temnost a jas. Nekonečnost a věčnost. Miliardy hvězd...všechny spolu a přece každá za sebe....životní jedinečnost. Jsi člověk. Pluješ vesmírem na lodi jménem Země. "Nepatrná" částečka v nepředstavitelně velké mozaice života a smrti. Každý máme svůj úděl na této lodi, v tomto vesmíru. Nic není malé, ani velké. Vše je vším. Nic je ničím.
Jsi smutek.
Jsi radost.
Jsi láska.
Jsi nenávist.
Jsi kapička v moři naděje.

Melancholie listopadového večera
--------------------------------------
Zářivka bliká v koupelně. Dva zubní kartáčky v hrnečku. Pozoruji štětinky, jejich obraz ve skle. Podivná samota.
Otec polehává v bílé posteli. Temný pokoj kdesi na kopci. Bílé pláště bloumají chodbou a on je pozoruje klíčovou dirkou. Podivný závan odcizení.
Matka v tmavém pokoji. Brouk hlodající v hlavě...v sídle bolesti. Konec dalšího dnu. Marný útěk do říše snů. Podivná úzkost života.
Sestra v lůně lásky. Drkotající cesta za sny. Vystupovat - realita. Bolavé zklamání. Nová naděje, touha a vášeň. Podivný souboj života.
Pokoj zalitý šerem, rozvlněn něžnými tóny hudby. Výhled oknem plný světel. Světel města, mrtvého života. Přec je tam podivná tma, prázdnota.
Kytice
--------
Kytice smrti
plná trnů, bodláků
dostals ji
tvůj život visí na háku
Poslední nitka se pomalu trhá
kytice, která nikdy neuvadne
víc ani minutu nikomu nedá
za chvíli do rukou jiného padne.
Křivíš se, kroutíš bolestí
krev tuhne v žilách tvých
kytka se směje - snad radostí
narodil ses v dobách zlých
V těch taky zemřeš
trn vrazila ti do srdce
už ve tváři bledneš
koukáš se na nebe…svit měsíce
Měsíc - smrti pán
otevřel ti chrám.
Souboje života
----------------
Krásné oči černovlásky
vzpínající ruce lásky
vzpomínka v mozku zarytá
stejný film se stále promítá
nelze ho stopnout, zastavit
smůla se chce pobavit
tvoji duši spoutává
zdá se, že vyhrává
obnažené tělo máš
boj nevzdáváš
samá šlacha, samý sval
nejsi dítě, to by ses bál
dospěl jsi, chlapče, v muže
smůla už nic nezmůže
..životní boj si ještě ale nevyhrál.





Tvůj hrob, tvůj domov
---------------------
Tvůj štít chránit tě měl
ne se tvou slabostí stát
krásou chlubit ses chtěl
zpět - vrátil bys to rád

Tvůj štít hrozbou se stal
životem prcháš, utíkáš
teď aby i doma ses bál
čas mizí, zanikáš

Tvůj štít pýchou tvou byl
klenot starobylé říše
pouze žal pro tebe zbyl
mrazivý pocit v břiše

Tvůj štít život ti vzal
po stranách zatloukaj hřeby
na cestu smrti ses vydal
cíl vidíš: Dnes, že by?

-Domov se ti rakví stal-




Spoutaný
---------
Pocity jak před popravou
spoután zlými předtuchami
o zeď tlučeš hlavou
sžírán svými myšlenkami

Smrt stojí za vrátky
kosu v ruce zubatou
havrani slétají se na laťky
hostinu čekají bohatou

- Cítíš se vinen, zloduchu?
Necítím prohru na duchu
- Máš touhu utéci?
Necítím strach v srdci

Slyšíš kladiv tlukot
připravují oprátku
v hlavě krve hukot
jak promítáš život pozpátku

Čím jsem vinný?
Že jsem se narodil snad?
Byl jsem snad jiný?
Že toužil jsem svobodný být jak pták?
Sibiř...prokletá zem
---------------------
Dům uprostřed Sibiře. Hukot větrných ďáblů kolem domu. Přes sklo cítíš jejich moc, sílu. Díváš se, jak rozráží cestu před sebou. Zestárlé stromy mají strach. Stáří jim vzalo sílu vzdorovat. Klaní se až k zemi jak poslušní poddaní. Mladí ne. Vzdorovité mládí vypíná hruď. Snaží se stát co nejpevněji, ale moc se jim to nedaří. Ďáblové oplývají neobyčejnou silou a běda tomu, kdo se jim postaví. Sráží vše k zemi, nic nenechají bez povšimnutí. Temné mraky je oddaně následují. Táhnou po obloze jako váleční bojovníci. Plni síly a odhodlání. Nemají protivníků, nepřátel. Každý se radši schová do své skrýše. Zde není naděje na výhru....existují jen poražení. Zbyde tu po nich jen zkáza a zmar. Beznaděj. Každý to pocítí na své vlastní kůži.
Chvílemi vysvitne zářivá naděje. Naděje na pokojný život bez bolesti a utrpení. Ozáří zem a každému se rozehřeje srdce i v tom nejmrazivějším čase. Na Sibiři tajou ledy. Jak dlouho "jaro" potrvá? Ďáblové a jejich bojovníci se stáhnou do hor. Jen na chvíli. Oni se vrátí a jejich síla bude mocnější, krutější.....temnější. Pekelní vyhnanci z hor.
Rozloučení
------------
Pročítám řádky, co jsi psal,
pravdu vyslovit ses bál.
Snažila jsem se pochopit smysl těch písmenek -
zkřivené zrcadlo tvých pravých myšlenek.

Cítila jsem lásku, to něžné vzplanutí,
vzpomínky na tebe, tvé jemné objetí.
Byls' jako můj otec, chránit mě chtěl,
však k jinému činu život spěl.

Křoviska trnitá zastoupila mi cestu,
za lásku bláznivou připravila pomstu.
Tělo rozedráno ostrými trny
nenašlo křídla toužené ochrany.

Rudá krev barví rty mé i tvé
naposled vzájemně políbené
poslední doteky, než je čas rozdělí,
než rozezvučí zvony pohanské kostely.

Poslední sbohem pravila jsem k tobě
pak už jen ticho, jak v zítřejším hrobě
Srdce pro tebe přestalo bít
toužíš po jiné, nechám tě jít.
Krása ticha
-------------
Na nebe dívala 'sem se tolikrát,
můj pohled utápěl se v moři hvězd,
toužila 'sem vzlétnout mnohokrát,
nechat se na křídlech k nebi nést.

Nechat se unášet jako list ve větru,
zapomenout na vše, co je zde na zemi,
oddat se srdcem hvězdnému baletu,
nenechat se ubít bezcennými větami.

Miluju ticho, kterého se mi nedostává,
krása je v bezeslovných rozhovorech,
svými gesty vše najevo každý dává,
proč se utápět v nic neříkajících slovech.

Nekonečný vodopád řvoucích hlásek,
však zapomínáme naslouchat,
nikdo se nesnaží rozluštit ten pásek,
co skrývá v sobě tolik pravd.


Uvadlá květina
---------------
Slova z úst vyřčená
nikdy nevrátíš zpět
radostná i bolestná
někdy vykvete, jindy uvadne květ

Po květu zbude vůně
cos cítil rád
tvé srdce stůně
netušil's, že život může i brát

Uvadlé květy na podlaze
mdlou rukou sbírány
tenkrát ses cítil blaze
sklápíš oči - nyní slzami zkaleny

Co uvadlo, nezačne kvést
s jizvou na srdci musíš jít
vinu na bedrech nést
přejít most, začít znovu žít

Nesmíš ztrácet sny
však oni zas příjdou ty sladké dny.

Zpět